Časopis Státní zastupitelství 4/2012

Holger Schmidt, státní zástupce, Státní zastupitelství v Bautzenu (Svobodný stát Sasko)

Vznik státního zastupitelství v německých zemích byl dlouhodobým procesem. Až do poloviny 19. století v německých zemích úřad fungující jako samostatný zástupce veřejného zájmu v trestních věcech neexistoval. Trestní stíhání patřilo k úkolům trestních soudů. Vyšetřování trestných činů bylo svěřeno zvláštním soudcům, tzv. „inkvizičním“, současnou terminologií řečeno vyšetřujícím soudcům. V Porýní bylo státní zastupitelství zavedeno jako součást napoleonského zákonodárství během francouzské okupace od roku 1798. Teprve v roce 1846 došlo k založení prvního státního zastupitelství u Komorního soudu (Kammergericht) a u Kriminálního soudu (Kriminalgericht) v Berlíně, hlavním městě největšího německého státu Pruska. Poprvé státní zastupitelství jako samostatný, na soudech nezávislý orgán bylo založeno v roce 1849 v Prusku jako výsledek liberálních reforem po březnové revoluci roku 1849.

JUDr. Ing. Jan Vučka, CFE, bývalý státní zástupce, Obvodního státního zastupitelství pro Prahu 5, email: jvucka@gmail.com

Popudem k následujícím úvahám byla událost popsaná na serveru k213.cz. Jsem si vědom toho, že nejde o zdroj informací, který by byl právě populární mezi pracovníky justice. Nicméně právě – diplomaticky řečeno – okrajové pozice, jež zastávají, činí z jejich zpravodajství překvapivě hodnotný zdroj inspirace. Ne snad proto, že bych souhlasil se vším, co píší a konají, ale proto, že občas zmíní určité krajně zajímavé téma, které nikdo jiný, konformnější, běžně neřeší. Takovouto marginální věc přece nikdo rozumný rozebírat nebude … O co ve zmiňované věci šlo? V jisté trestní věci bylo před soudem vyslechnuto několik svědků podporujících obžalobu, kteří byli všichni na místě činu v jeden okamžik. Obžalovaný dospěl k závěru (lhostejno, zda správnému či špatnému), že mezi výpověďmi svědků jsou takové rozpory, že nejdou vysvětlit běžnými chybami ve vnímání či zapamatování, a že někteří svědci musejí lhát, pročež adresoval přímo v průběhu hlavního líčení přítomnému státnímu zástupci trestní oznámení na některé svědky. Státní zastupitelství obžalovanému odepsalo přípisem, který je v naskenované podobě zveřejněn v citovaném článku, ovšem lze jej uvést ve zkrácené formě i zde: „Vaše trestní oznámení bylo vyhodnoceno jako součást obhajoby, a proto je policii nepostupujeme.“

Mgr. Pavel Nevěděl, náměstek okresního státního zástupce, OSZ Brno-venkov, pnevedel@osz.brnv.justice.cz
JUDr. Petr Růžička, okresní státní zástupce, OSZ Brno-venkov, pruzicka@osz.brnv.justice.cz

Česká republika po změnách v roce 1989 nastoupila na cestu vedoucí k právnímu státu. Součástí každého právního státu je také subjektivní kategorie, a to právní jistota subjektů právních vztahů. Subjekt práva, kterým v oblasti trestního práva může být osoba fyzická i právnická, by měl mít zejména jistotu v tom, na který orgán se může se svými podněty, námitkami, stížnostmi, trestními oznámeními atd. obrátit. Právě z výše uvedených důvodů je ve státě rozdělen výkon státní moci nejen principiálně na moc zákonodárnou, výkonnou a soudní, ale dále v jejich rámci na příslušnost věcnou, funkční a místní. Subjekt práva, ať již v podobě fyzické či právnické osoby, zpravidla jako základní kritérium postupu v určitých věcech vnímá kritérium místní, které je také sice posledním, ale nejkonkrétnějším v řadě ve smyslu stanovení příslušnosti určitého typu státního orgánu. Má-li se v různých typech věcí při realizaci různých kategorií práv občan obracet na konkrétní orgány, je to pro něj pochopitelné a akceptovatelné. Pokud je ale místní příslušnost těchto orgánů stanovena nejednotně, je pro něj situace značně nepřehledná a komplikovaná. V podstatě tato situace vede ke skutečnosti, že v některých částech České republiky obecná zásada práva „neznalost zákona neomlouvá“ klade na občany vyšší nároky než v jiných částech České republiky.

JUDr. Michal Basík, státní zástupce, Okresní státní zastupitelství pro Prahu 10, email: mbasik@osz.pha10.justice.cz

Patřím rozhodně k těm, kteří se domnívají, že stávající podoba trestního řízení je nadbytečně složitá a těžkopádná. Přílišný formalismus je přitom v našem současném trestním řádu přímo geneticky zakódován. Jakoukoli změnu trestního řádu, která tento zakódovaný formalismus narušuje a odbourává, lze proto jen přivítat. V poslední době se přitom o zjednodušení trestního řízení mluví hodně, ikonou dneška je „boj za odbřemenění“ a snižování administrativní náročnosti v oblasti justice. Tato snaha stála v pozadí legislativního zpracování dohody o vině a trestu, jak je nakonec upravena v zákoně č. 193/2012 Sb. Nicméně po seznámení s touto úpravou se neodbytně vnucuje přirovnání o vaničce vylité i s dítětem či přísloví, proč věci dělat jednoduše, když je to možné i složitě. Tomuto institutu se již dosti podrobně věnoval v tomto časopise JUDr. Petr Aulický, já bych rád pouze ve formě určité glosy uvedl některé postřehy z pohledu praxe, které dle mého názoru zpochybňují konkrétní právní úpravu tohoto institutu.

JUDr. Filip Melzer, Ph.D., náměstkem ministra spravedlnosti pro oblast justice
JUDr. Martin Staněk, krajský státní zástupce

Ano, má

Podmínky pro výkon funkce státního zástupce jsou stanoveny v zákoně č. 283/1993 Sb., o státním zastupitelství, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „zákon o státním zastupitelství“), přičemž z právě uvedené právní úpravy vyplývá, že již při jmenování konkrétní osoby do funkce státního zástupce se musí jednat o osobu, která bude způsobilá výkonem funkce státního zástupce řádně zajišťovat působnost státního zastupitelství a která přitom bude v rámci své pravomoci a odpovědnosti dodržovat relativně široce vymezené povinnosti, které jsou spojeny s výkonem funkce státního zástupce.

 Právní čekatele rušit nechceme (alespoň prozatím)

Redakce časopisu Státní zastupitelství mne jako zástupce ministerstva spravedlnosti požádala o příspěvek v diskuzi na téma, zda má pro výkon funkce státního zástupce postačovat praxe právního čekatele, přičemž mým partnerem v diskuzi má být krajský státní zástupce v Praze JUDr. Martin Staněk. Měl bych v této diskuzi vystupovat jako zastánce negativní odpovědi na položenou otázku. To pravděpodobně vyplývá z toho, že ministerstvo spravedlnosti v návrhu novely zákona o soudech a soudcích navrhuje opuštění institutu justičního čekatele a hledá jiné cesty doplňování personálního stavu v soudnictví. Ve vztahu ke státnímu zastupitelství však postoje ministerstva spravedlnosti takto jednoznačné nejsou.

JUDr. Bystrík Šramel, interný doktorand, Fakulta práva Paneurópskej vysokej školy, email: bystrik.sramel@gmail.com

Právny systém existujúci na území Spojených štátov amerických sa radí medzi angloamerické systémy práva. Korene tohto právneho systému možno teda nájsť v Anglicku. Napriek tomu sa americký právny systém od toho anglického významne líši a má svoje osobitosti. Tie sú dané predovšetkým historickými tradíciami spojenými s úsilím o čo najširšie presadzovanie demokratických princípov vlády. Uvedené úsilie malo za následok i tú skutočnosť, že mnohé zo súčasných orgánov verejnej moci sú orgánmi volenými občanmi v priamych voľbách (napr. i samotné orgány verejnej žaloby). Veľký význam má v tomto ohľade štátne zriadenie. Spojené štáty americké ako federatívny štátny útvar majú orgány verejnej moci pôsobiace na dvoch úrovniach – na federatívnej úrovni a na úrovni jednotlivých štátov. Spojené štáty americké ako federácia zložená z 50 štátov tak nemajú vybudovanú jednotnú sústavu polície, súdov, orgánov verejnej žaloby a každá z týchto inštitúcií sa spravuje odlišnými zákonmi.

Mgr. Vít Peštuka, akademický pracovník, Justiční akademie Kroměříž, email: vpestuka@akademie.justice.cz

Veřejná žaloba je v Itálii státním orgánem, jehož hlavní funkcí je zajistit řádný průběh trestního stíhání.  Dle čl. 112 italské Ústavy je prokurátor povinen vést trestní stíhání (zásada legality).  Od roku 1989 byl zaveden adversární obžalovací způsob vedení trestního řízení, který postupně, v některých aspektech, ustupuje modelu smíšenému (s prvky jak kontradiktorními, tak inkvizičními). Zásady uvedené v článcích 101 – 110 Ústavy upravují základní zásady soudnictví. Protože je veřejná žaloba funkčně i pojmově spojena se soudnictvím, vztahují se zásady zde uvedené i na působení veřejné žaloby. V podrobnostech upravují činnost a působnost veřejné žaloby zejména dvě právní normy: zákon o soudnictví (dále jen ZS) a italský trestní řád (dále jen trestní řád).

JUDr. Kateřina Horká, Nejvyšší státní zastupitelství, email: horka@nsz.brn.justice.cz

Státní zastupitelství („Staatsanwaltschaft“) vykonává činnost prostřednictvím státních zástupců („Staats-anwalt“, § 19 odst. 2 StPO). Státní zastupitelství jsou dle čl. 90a rakouské spolkové ústavy orgány soudnictví („Organe der Gerichtsbarkeit“) a zastávají v trestním řízení vyšetřovací a obžalovací funkci. Rakouská soustava státního zastupitelství je tvořena generální prokuraturou („Generalprokuratur“), vrchními státními zastupitelstvími („Oberstaatsanwaltschaft“), státními zastupitelstvími („Staatsanwalt-schaft“) a speciálním státním zastupitelstvím pro stíhání hospodářské kriminality a korupce („Wirtschafts- und Korruptionsstaatsanwaltschaft“). V sídlech zemských soudů činných v trestních věcech působí státní zastupitelství (celkem 16). Vrchní státní zastupitelství (celkem 4) spolupůsobí při všech trestních řízeních před vrchním zemským soudem. Vrchní státní zastupitelství vykonávají dohled nad podřízenými státními zastupitelstvími a jsou oprávněna se bezprostředně účastnit na každém řízení v rámci jejich působnosti. V jednotlivých případech může převzít oprávnění státního zastupitelství (§ 21 StPO). Státní zástupci generální prokuratury působí u všech trestních řízení před Nejvyšším soudním dvorem, který sídlí ve Vídni. Státní zastupitelství pro stíhání hospodářské kriminality a korupce se sídlem při vrchním státním zastupitelství ve Vídni působí jako centrála pro celé spolkové území.

Mgr. Tomáš Palovský, Ph.D., Okresní státní zastupitelství Brno-venkov, email: tpalovsky@osz.brnv.justice.cz

Polsko, v opozitu k České republice, nicméně obdobně jako další postkomunistické země střední Evropy, nezměnilo s přechodem k demokratickému právnímu státu organizačně – funkční podobu orgánů veřejné žaloby. Jakkoli nelze vůbec hovořit o kontinuitě s prokuraturou lidového Polska, organizačně a systémově jde prakticky od ukončení „recepčního právního režimu“ na přelomu 20. a 30. let minulého století o monokraticky řízený, centralizovaný a na zásadě hierarchie vystavěný orgán veřejné moci. Takové konstatování nicméně vyžaduje upřesnění v tom, že stabilitu lze vysledovat spíše ve formě, poněkud méně v systému prokuratury a rozhodně ne již v obsahu. Glosátorsky řečeno, tomuto „domu“ se v průběhu posledního čtvrtstoletí dvakráte vyměnila střecha, sedmnáctkrát domovník, přišel o postavení prestižní adresy a jen pomalu jí získává zpět a uvnitř se pravidelně (od roku 1985 více než 40x) mění „domovní řád“. Časově lze vysledovat tři milníky vývoje, přelom let 1989 a 1990, přijetí nové ústavy v roce 1997 a „velkou novelu“ zákona o prokuratuře, účinnou od 31. 3. 2010.