Časopis Státní zastupitelství 5/2012

  • Společné vyšetřovací týmy a Eurojust (Lukáš Starý, Anna Richterová)
  • Európsky zatýkací rozkaz – hrozba pre ľudské práva? (Eva Szabová)
  • Úřad evropského prokurátora (Kateřina Přepechalová)
  • Státní zástupci – soudci: co nám vadí na těch druhých? (Adam Bogula, Michal Kabelík)
  • K některým otázkám zastavení trestního stíhání podle § 172 odst. 1 písm. a) a c) trestního řádu soudem po předběžném projednání obžaloby, popř. přezkoumání obžaloby nebo návrhu na potrestání (Jiří Pavlík)
  • K problematice schvalování trestného činu (Dušan Gaľo)
  • Obchod s drobnými dluhy a možnosti uplatnění trestněprávní odpovědnosti (Karel Šabata)
  • Ještě jednou k rušení vrchních státních zastupitelství (Vladimír Novák)
  • Několik poznámek k rozhodnutí kárného soudu: Co je trestní oznámení a čí byla příslušnost k vyřízení věci? (Ilja Khain)

Přehled článků s perexem z časopisu Státní zastupitelství 5/2012

Několik poznámek k rozhodnutí kárného soudu: Co je trestní oznámení a čí byla příslušnost k vyřízení věci?

JUDr. Ilja Khainstátní zástupce, KSZ v Brně-pobočka ve Zlíně, email: ikhain@ksz.brn.justice.cz 

Nejvyšší správní soud co soud kárný (dále jen soud) rozhodl dne 21. 6. 2012 o vině jistého krajského státního zástupce kárným proviněním (sp. zn. 12 Ksz 5/2012). Toto rozhodnutí samozřejmě nechci hodnotit, natož kritizovat, neboť mi to nepřísluší, spíš se chci zamyslet nad některými problémy, které podle mého soudu nebyly zcela objasněny. Pro účely mých poznámek postačí odcitovat výrok předmětného rozhodnutí.

Ještě jednou k rušení vrchních státních zastupitelství

JUDr. Vladimír Novákředitel odboru trestního řízení Vrchní státní zastupitelství v Praze, email: vnovak@vsz.pha.justice.cz

Jsem rád, že na stránkách Státního zastupitelství byla otevřena diskuse k navrhovanému zákonu o státním zastupitelství (viz polemika mezi kolegy Janem Jakovcem a Pavlem Komárem v čísle 3/2012), který je snad oficiálně stále ve formě věcného záměru a podle veřejně dostupného vyjádření ministra spravedlnosti má být jaksi ilegálně připravováno jeho paragrafové znění. Oproti původním odvážnějším ambicím se návrh po „úpravách“ na Ministerstvu spravedlnosti nějak smrsknul a stěžejním bodem se stalo ono „zrušení vrchních státních zastupitelství“. To je také hlavním hitem me-diální interpretace tohoto návrhu (ještě nedávno vylepšené o příběh, jak tímto způsobem bude geniálně vyřešena jedna všeobecně známá personální situace). Je až zábavné pozorovat, jak se kolem uvedeného legislativního názoru mlží, jak se kolem skutečné podstaty projektu vytváří jakási potěmkinovská kouřová clona pod heslem progresivní reformy státního zastupitelství. Kolega Komár si správně všiml, jak je tak zásadní věc jako změna organizační struktury soustavy odbyta v návrhu jednou větou, kterou se dá ostatně zdůvodnit kdejaká legislativní ptákovina. Navíc bez jakékoliv seriozní analýzy stávajícího stavu. Nedá mi, abych se nepodělil i o svůj náhled na věc.

Obchod s drobnými dluhy a možnosti uplatnění trestněprávní odpovědnosti

JUDr. Karel Šabata, PhD.Okresní soud v Uherském Hradišti, email: ksabata@osoud.uhr.justice.cz

Dne 29. března 2012 vydal Ústavní soud ČR nález pod sp. zn. I. ÚS 3923/2011. Právní věta, která byla ihned po vyhlášení nálezu publikována na stránkách Ústavního soudu, zněla:  V řízení v tzv. bagatelní věci, jež bylo zahájeno „formulářovou“ žalobou, má být výše odměny za zastupování žalobce advokátem určena jen jako ekvivalent jednonásobku vymáhané jistiny. Tento nález napomohl v naší zemi zamezit obchodování s drobnými dluhy. Obchod s drobnými dluhy byl totiž, jak popíšu v tomto příspěvku, spjat s uplatnění práva u soudu a s přiznáním náhrady nákladů řízení. V tomto příspěvku se zabývám úplatným postoupením pohledávky a jejím následným vymáháním, dále principy právní úpravy v oblasti náhrady nákladů řízení. Ve sporném civilním řízení se v otázce náhrady nákladů řízení prosazuje zásada odpovědnosti za výsledek (zásada úspěšnosti), podle níž účastník, který měl proti svému odpůrci plný úspěch, má nárok na náhradu nákladů potřebných k účelnému uplatňování nebo bránění práva.

K problematice schvalování trestného činu

Mgr. Dušan Gaľo, interní doktorand na katedře trestního práva, Právnická fakulta Masarykovy univerzity v Brně, email: galodusan@gmail.com

Trestní represe jako konečný a občanům nejzjevnější projev realizace trestní politiky státní moci a zároveň projev jejího selhání není jediným instrumentem státní moci určeným k represi a zároveň prevenci kriminality. Komplex těchto opatření nabývá při bližším pohledu značných rozměrů a jeho jednotlivé elementy nabývají různých podob. Nacházíme zde široké spektrum opatření, jež se od sebe navzájem liší svou povahou i původem. Autor tohoto textu by v tomto článku rád prezentoval jeden z těchto institutů, jenž je poněkud nezvyklé povahy. Jedná se o instrument, který lze označit jako zákonnou prevenci prostřednictvím skutkové podstaty trestného činu. Jedná se konkrétně o trestný čin schvalování trestného činu, jenž je v novém trestním zákoníku uveden v § 365.

K některým otázkám zastavení trestního stíhání podle § 172 odst. 1 písm. a) a c) trestního řádu soudem po předběžném projednání obžaloby, popř. přezkoumání obžaloby nebo návrhu na potrestání

Mgr. Jiří Pavlíkstátní zástupce, Okresní státní zastupitelství v Písku, email: jpavlik@osz.psk.justice.cz

Netřeba zvláště zmiňovat, že praxe trestního řízení přináší řadu sporných otázek, které musí dnes a denně orgány činné v trestním řízení řešit. Jednou z nich je i problematika rozhodování soudu o zastavení trestního stíhání podle § 172 odst. 1 trestního řádu po předběžném projednání obžaloby podle § 188 odst. 1 písm. c) trestního řádu, popř. po přezkoumání obžaloby nebo návrhu na potrestání podle § 314c odst. 1 písm. a) trestního řádu. Z ustanovení § 172 odst. 1 trestního řádu se zde budeme zabývat toliko důvody zastavení trestního stíhání uvedenými pod písmeny a) a c).

Státní zástupci – soudci: co nám vadí na těch druhých?

JUDr. Adam Bogulastátní zástupce Obvodní státní zastupitelství pro Prahu 4, email: aborgula@vsz.pha.justice.cz
Mgr. Michal KabelíkSoudce Městského soudu v Brně, email: mkabelik@msoud.brn.justice.cz

Když jsem byl osloven, zda bych neměl zájem napsat do časopisu Státní zastupitelství pojednání o tom, co se mně či nám jako státním zástupcům nelíbí na soudcích, tak jsem okamžitě řekl, že ano. Ke kladné odpovědi mě vedla především touha uveřejnit řadu právních příkoří ze strany soudců, kterých se dopustili při svém rozhodování nejen na mě, ale také na mých kolezích, a o kterých tak vášnivě diskutujeme na chodbách a obědech. Jenže při dalším zamyšlení jsem si uvědomil, že ta příkoří jsou pouhými odlišnými právními názory a že bychom vlastně měli být rádi, že žijeme ve státě, kde soudci mají podmínky k nestrannému rozhodování. Potlačil jsem tedy své právnické ego a odhlédl od konkrétních kauz, kde se můj právní názor rozešel s právním názorem soudu, a zamyslel se nad situacemi, kdy soudce bývá lhostejný k potřebám státního zástupce.

Úřad evropského prokurátora

JUDr. Kateřina Přepechalováinterní doktorand na katedře trestního práva, Právnická fakulta Univerzity Karlovy, email: 124206@mail.muni.cz

Tento příspěvek se zaměřuje na tématiku, která se může i dnes jevit něčím takřka na úrovni vědeckofantastické literatury, pokud uvažuje o ustavení evropského veřejného žalobce (v tomto příspěvku používám pojmy „evropský prokurátor“ a „evropský veřejný žalobce“ jako synonyma, byť to není úplně přesně, vezmeme-li v úvahu vnitrostátní terminologii a zejména samotný obsah pojmů „prokurátor“, „veřejný žalobce“ a „státní zástupce“). Myšlenka založená na tom, že by pro určité formy kriminality zasahující zvlášť výrazně rozpočet Evropských společenství (Evropské unie) existoval na úrovni nadnárodní orgán veřejné žaloby, byla v době svého vzniku považována za koncept, ve vztahu k němuž sice nikdo neměl pochybnosti o tom, že jeho realizace nebude jednoduchá a vyžádá si určitého času, přesto ne toliko tzv. „eurooptimisté“ věřili, že se podaří tuto ideu uvést v život poměrně rychle a že nebudeme dnes stále v situaci, že tato myšlenka je ještě velice hodně vzdálena od svého uskutečnění.

Európsky zatýkací rozkaz – hrozba pre ľudské práva?

JUDr. Eva Szabová, interná doktorandka Katedry trestného práva a kriminológie, Právnická fakulta Trnavskej univerzity v Trnave, email: eva.szabova@truni.sk

Európsky zatýkací rozkaz je pomerne novým právnym nástrojom, ktorý Európska únia zaviedla do oblasti justičnej spolupráce v trestných veciach 13. júna 2002 prostredníctvom rámcového rozhodnutia 2002/584/SVV. Cieľom prijatia predmetného rozhodnutia bolo nahradenie dovtedy uplatňovaného, klasického extradičného konania a najmä zjednodušenie samotného procesu vydávania páchateľov najzávažnejších trestných činov. Krátko po zavedení tohto právneho nástroja do praxe sa však okrem značných úspechov objavili aj mnohé nedostatky, ktorých dopad na ľudské práva vydávaných osôb bol viac ako alarmujúci. Európska únia sa však k týmto problémom stavala so značnou ľahostajnosťou, čím poskytla priestor pre ich systematické prehlbovanie. Zvrat v postoji Európskej únie nastal až v apríli minulého roka, kedy bola publikovaná správa Komisie, v ktorej sa po prvýkrát od zavedenia eurozatykača do praxe zdôrazňujú nielen jeho úspechy ale aj jeho nedostatky, slabé stránky, ktoré sa dotýkajú vplyvu tohto právneho nástroja na ľudské práva jednotlivcov. Komisia v tejto súvislosti priznala, že ,,napriek značnému operatívnemu úspechu nie je systém európskeho zatýkacieho rozkazu ani zďaleka dokonalý“. Správa sa objavila iba krátko po kritike vyslovenej vo vzťahu k európskemu zatýkaciemu rozkazu európskym komisárom pre ľudské práva Thomasom Hammarbergom, podľa ktorého európsky zatýkací rozkaz predstavuje ,,vážnu hrozbu pre ľudské práva“.

Společné vyšetřovací týmy a Eurojust

Mgr. Lukáš Starý, národní člen České republiky v Eurojustu, email: collegeCZ@eurojust.europe.cz
JUDr. Anna Richterová, zástupkyně národního člena České republiky v Eurojustu, email: collegeCZ@eurojust.europe.cz

Přestože jsou společné vyšetřovací týmy (dále jen „SVT“) součástí našeho právního řádu již několik let, v praxi jsou nadále využívány spíše ojediněle. Cílem tohoto článku je rozšířit povědomí o společných vyšetřovacích týmech a odpovědět na některé otázky spojené s jejich fungováním. Následující informace snad poslouží jako jisté vodítko pro ty, kteří zvažují spolupráci v rámci SVT a kteří mají zájem o finanční prostředky, které poskytuje Eurojust na podporu činnosti SVT. Velmi stručně k právním základům SVT. Tyto nalezneme zejména v článku 20 Druhého dodatkového protokolu k Evropské úmluvě o vzájemné pomoci ve věcech trestních (dále jen „Druhý dodatkový protokol“) z 8. listopadu 2001 a v článku 13 Úmluvy o vzájemné pomoci v trestních věcech mezi členskými státy EU z 29. května 2000 (dále jen „Úmluva 2000“). Vzhledem k pomalému průběhu ratifikace Úmluvy 2000 přijala Rada EU 13. června 2002 Rámcové rozhodnutí o společných vyšetřovacích týmech, které měly členské státy provést do 1. ledna 2003 (dále jen „Rámcové rozhodnutí o SVT“). Toto Rámcové rozhodnutí převzalo v téměř totožném znění články 13, 15 a 16 Úmluvy 2000. Rámcové rozhodnutí o SVT bylo provedeno v členských státech různými způsoby.