Časopis Státní zastupitelství 2/2013

  • Excesivní délka trestního řízení jako důvod pro jeho zastavení: prezidentská fixe a soudní realita
  • (Ivo Pospíšil, Lenka Popovičová)
  • Kontrasignace rozhodnutí prezidenta republiky (Ladislav Vyhnálek)
  • K amnestii prezidenta republiky z 1. ledna 2013 z pohledu převážně trestněprávního (Jiří Pavlík, Kateřina Přepechalová, Miroslav Růžička)
  • Aboliční ustanovení amnestií v letech 1918 až 2013 (Jiří Pavlík)
  • Několik poznámek k amnestii prezidenta z 1. ledna 2013 (Ivan Bernátek)
  • Porovnanie právnej úpravy amnestie v podmienkach Slovenskej a Českej republiky a spoločonský dopad amnestie č. 1/2013 prezidentov Slovenskej a Českej republiky (Martin Bicko)
  • Polemika: Státní zástupci – advokáti: co nám vadí na těch druhých? (Radek Bělor, Pavel Rameš)

Přehled článků s perexem z časopisu Státní zastupitelství 2/2013

Polemika: Státní zástupci – advokáti: co nám vadí na těch druhých?

Mgr. Radek Bělor,státní zástupce, Krajské státní zastupitelství v Ústí nad Labem; email: rbelor@ksz.unl.justice.cz
JUDr. Pavel Rameš, advokát ; email: kancelar@akrames.cz

Co státním zástupcům vadí na advokátech?

Po oslovení Janem Latou jsem přijal zdánlivě lehký úkol zkritizovat advokáty. Kterému státnímu zástupci se poštěstí mít možnost pohanět v odborném časopise procesního protivníka? Ačkoliv by se zdálo, že hledání kritických slov půjde jak po másle, tak opak je pravdou, alespoň v mém případě. Než jsem začal psát následující řádky, slíbil jsem si, že neodkážu ani na jeden paragraf a vynechám slova vedoucího z nejvyšších, tedy zákona, neboť chci čtenáře ušetřit mentálního návratu do práce. Rovněž se omezím na roli advokátů coby obhájců v trestním řízení.

Co advokátům vadí na státních zástupcích?

Byl jsem požádán, abych se vyjádřil k tomu, co vadí advokátům na státních zástupcích. Předně chci uvést, že na státních zástupcích a na soustavě státního zastupitelství mě nevadí vůbec nic. Naopak je třeba funkci, kterou vykonávají, hodnotit maximálně kladně a jsou naprosto neopomenutelní. Sám se ani nemohu vyjádřit zcela určitě k tomu, co vadí advokátům na státních zástupcích. Mohu pouze vyjádřit se k tomu, co jsem sám osobně viděl, slyšel  a zažil, a tudíž nemohu hovořit za své ctěné kolegyně a ctěné kolegy.

Porovnanie právnej úpravy amnestie v podmienkach Slovenskej a Českej republiky a spoločonský dopad amnestie č. 1/2013 prezidentov Slovenskej a Českej republiky

JUDr. Milan Bicko,doktorand Katedry TP  PF Panevrópskej VŠ, Bratislava; email: koncipient@stonline.sk

Pri príležitosti 20. výročia vzniku samostatnej Slovenskej a Českej republiky využili prezidenti oboch republík právo dané im ústavou a udelili amnestiu. Obe udelené amnestie (č. 1/2013 Z.z a 1/2013 Sb.) vyvolali v spoločnosti určité následky a diskusiu na pôde odbornej i laickej. Ako je upravená amnestia, aké amnestie boli doteraz udelené a aké sú následky tej naposledy udelenej, sa pokúsim stručne priblížiť v mojom článku. Úprava amnestie vychádza najmä z čl. 102 ods. 1 písm. j) Ústavy SR č. 460/1992 Z.z.  Podľa tohto článku prezident odpúšťa a zmierňuje tresty uložené súdmi v trestnom konaní a zahládza odsúdenie formou individuálnej milosti alebo amnestie. Znamená to, že prezident môže amnestovať až osoby, o ktorej súd právoplatne rozhodol, že sa dopustila trestného činu, a udelením amnestie má možnosť v zreteľa hodných prípadoch korigovať rozhodnutie súdnej moci. Udeľovanie amnestie prezidentom je ústavou dovoleným vstupom prezidenta republiky ako orgánu moci výkonnej do moci súdnej. Toto právo prezidenta je osobné a nie je ho možné delegovať na iné orgány štátu. Rozhodnutie prezidenta o amnestii je všeobecne záväzným právnym predpisom, ktorý sa uverejňuje v Zbierke zákonov SR. Rozhodnutie o amnestii nie je individuálnym aktom aplikácie práva, ako je tomu pri individuálnej milosti.

Několik poznámek k amnestii prezidenta z 1. ledna 2013

JUDr. Ivan Bernátek, okresní státní zástupce v Liberci; email: ibernatek@osz.lbc.justice.cz

Smyslem tohoto článku není polemizovat s rozsahem amnestie prezidenta Václava Klause z 1. ledna 2013, ale zamyslet se nad tím, jaké interpretační problémy již způsobila a pravděpodobně ještě způsobí.

Za svou profesní kariéru jsem toho zažil, alespoň si to myslím, docela dost. Prožil jsem dobu, kdy aplikace práva byla sjednocována až moc, zažil jsem také dobu, v níž nebyla sjednocována vůbec a interpretace právních předpisů byla ponechána na základních článcích justice či státního zastupitelství. Ještě na konci minulého roku jsem se domníval, že amnestii prezidenta Havla z 1. ledna 1990 již nemůže nic překonat, ale, jak se říká, „nikdy, neříkej nikdy“. Od roku 1973 jsem „prožil“ celkem deset amnestií prezidenta republiky, z toho pět amnestií prezidenta Gustáva Husáka, po roce 1990 to byly čtyři amnestie prezidenta Václava Havla a konečně ta zatím poslední, amnestie prezidenta Václava Klause z 1. ledna 2013. Na realizaci některých z nich jsem se i přímo podílel, ať již rozhodováním státního zástupce anebo účastí při rozhodování soudem.

Aboliční ustanovení amnestií v letech 1918 až 2013

Mgr. Jiří Pavlík, státní zástupce Okresního státního zastupitelství v Písku; email: jpavlik@osz.psk.justice.cz

Dne 1. 1. 2013 okolo 13:15 hodin vyhlásil prezident Václav Klaus v rámci tradičního novoročního projevu udělení amnestie. Rozhodnutí prezidenta republiky o amnestii bylo následně zveřejněno dne 2. 1. 2013 pod č. 1/2013 Sb. Neočekávanost a překvapivost (byť toto nebývá u amnestií neobvyklé) vzbudila též okamžitě celospolečenskou diskuzi o jejím obsahu a rozsahu. Asi jako nejkontroverznější ustanovení amnestie je jak odbornou, tak i obecnou veřejností vnímán její čl. II, tedy aboliční ustanovení, kterým prezident republiky nařídil, aby bylo zastaveno pravomocně neskončené trestní stíhání, s výjimkou trestního stíhání proti uprchlému, od jehož zahájení k 1. lednu 2013 uplynulo více než 8 let, pro trestné činy, za něž trestní zákoník stanoví trest odnětí svobody nepřevyšující deset let. Vyvstává tedy zajímavá otázka, jaká byla aboliční ustanovení v amnestiích minulých, jaký měla účel, kritéria a podmínky užití, a to právě ve srovnání s aboličním ustanovením amnestie současné. Zdali aboliční ustanovení aktuální amnestie je skutečně tak rozsáhlé, popř. výjimečné, tak specificky konstruované, že nemá obdoby, nebo naopak lze vysledovat obdobné případy v minulosti. Jelikož je však rozhodnutí o amnestii prezidenta republiky výrazem jeho vůle co do kritérií a podmínek v něm obsažených, je zde velká variabilita a nenajdeme dvě amnestie zcela stejného obsahu; toto se tak samozřejmě týká i aboličních ustanovení těchto amnestií.

K amnestii prezidenta republiky z 1. ledna 2013 z pohledu převážně trestněprávního

Mgr. Jiří Pavlík, Okresní státní zastupitelství v Písku, email: jpavlik@osz.psk.justice.cz
JUDr. Kateřina Přepechalová,interní doktorand katedry trestního práva PF MU Brno; email: 124206@mail.muni.cz
JUDr. Miroslav Růžička, Ph. D.,Nejvyšší státní zastupitelství; email: ruzicka@nsz.brn.justice.cz

Podle slovníkové definice představuje amnestie akt prezidenta republiky, kterým hromadně promíjí nebo zmírňuje tresty (resp. jejich důsledky) uložené určitému okruhu pachatelů trestných činů anebo nařizuje nezahajovat či zastavit jejich trestní stíhání. Podle čl. 63 odst. 1 písm. k) Ústavy má prezident právo udělit amnestii. K amnestii a nově (po novele Ústavy provedené s účinností od 1. 10. 2012 úst. zák. č. 71/2012 Sb.) i k individuální milosti v podobě abolice se na rozdíl od individuální milosti v podobě agraciace a rehabilitace vyžaduje kontrasignace předsedy vlády nebo jím pověřeného člena vlády (čl. 63 odst. 3 Ústavy). Oproti institutu milosti Ústava blíže nevymezuje obsah amnestie. V tomto směru se většinou vychází z rozlišení, že milost se pojímá jako tradiční privilegium hlavy státu v jednotlivých případech odpouštět či zmírňovat tresty uložené soudy v trestních věcech, resp. s konečnou platností zastavovat již zahájené úkony orgánů činných v trestním řízení vůči konkrétní osobě v souvislosti s podezřením z trestného činu, zatímco amnestie představuje fakticky milost, ale hromadnou, která se poskytuje určité (podle specifických kritérií) vymezené skupině potrestaných či trestně stíhaných osob. Obsah amnestie a milosti je tedy totožný; oba zmiňované instituty se liší výlučně tím, zda dopadají jen na jednotlivce, nebo i na širší okruh osob. Mezi oběma instituty pak nelze shledávat jiný zásadnější rozdíl, s výjimkou právě jen toho, jakého okruhu

Kontrasignace rozhodnutí prezidenta republiky

Ladislav Vyhnánek, Katedra ústavního práva a politologie, Právnická fakulta Masarykovy univerzity, Brno, email: ladislav.vyhnanek@law.muni.cz

Nedávné vyhlášení amnestie prezidentem republiky rozvířilo debatu o celé řadě (ústavně)právních problémů. Do centra pozornosti odborné veřejnosti se tak dostaly otázky, jako zda z Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod vskutku vyplývá určitá hranice délky trestního řízení, po jejímž uběhnutí by snad dokonce bylo třeba toto řízení zastavit, či zda lze amnestii pro účely přezkumu před Ústavním soudem považovat za právní předpis, popř. za jaký. Takřka bezprostředně po vyhlášení amnestie však začala být řešena i další dimenze celého problému. Udělení amnestie podle ustanovení čl. 63 odst. 1 písm. k) Ústavy je totiž rozhodnutím podléhajícím kontrasignaci ve smyslu ustanovení čl. 63 odst. 3 Ústavy, za něž nese odpovědnost vláda. Vyvstala tak logicky otázka, nakolik vláda (resp. její předseda) mohla „udělení“ amnestie či její podobu ovlivnit. Předseda vlády Petr Nečas vyjádřil názor, že „amnestii nemohl nepodepsat“. V tomto přesvědčení jej podpořil i předseda legislativní rady vlády Petr Mlsna, podle něhož je „ústavní tradicí v našem právním systému, že premiér vždy kontrasignuje rozhodnutí prezidenta o amnestii. Za 95 let nikdy nedošlo k situaci, že by předseda vlády toto rozhodnutí nepodepsal.“

Excesivní délka trestního řízení jako důvod pro jeho zastavení: prezidentská fixe a soudní realita

JUDr. Ivo Pospíšil, Ph.D.vedoucí analytického odboru Ústavního soudu, odborný asistent na Fakultě sociálních studií a Právnické fakultě MU, email: ivo.pospisil@usoud.cz
Mgr. Lenka Popovičová,analytička Ústavního soudu, doktorská studentka na Katedře mezinárodního a evropského práva Právnické fakulty MU, email: lenkapopo@mail.muni.cz

Tzv. novoroční amnestie prezidenta republiky přinesla celou řadu ústavněprávních a trestněprávních otázek. Zatímco její agraciační část může vyvolávat otazníky například z hlediska trestní politiky státu, tj. zda byly skutečně dány důvody řešit přeplněnost českých věznic zrovna tímto způsobem, největší ústavněprávní výhrady však vyvolala její aboliční část, na základě které má dojít k zastavení všech pravomocně neskončených trestních stíhání pro trestné činy, u nichž trestní sazba nepřevyšuje deset let, pokud od jejich zahájení uplynulo více než osm let. Kromě principiálních otázek, zda abolice jako součást hromadně udělované amnestie není monarchistickým přežitkem, který nemá v podmínkách materiálně chápaného právního státu místo, nebo pochybností o tom, do jaké míry podléhají takové akty hlavy státu ústavním principům a pravidlům (například principu přiměřenosti či alespoň rozumnosti), včetně otázky, zda podléhají přezkumu ze strany ústavních soudů, otevřela aboliční část amnestie ještě jeden zdánlivý problém. Spolupracovníci prezidenta republiky totiž odůvodnili její konstrukci na základě tvrzení, že vlastně kopíruje požadavky plynoucí z judikatury Evropského soudu pro lidská práva (dále ESLP nebo Soud) a rovněž českého Ústavního soudu, z nichž má plynout, že dokonce již délka trestního řízení přesahující šest let je nepřípustná, a že oba soudy proto vyžadují v takových případech tak jako tak zastavení trestního řízení. Pokud tak dosud neučinila sama soudní moc, ujal se ochrany základních práv a respektování judikatury ESLP sám prezident republiky.