Časopis Státní zastupitelství 4/2013

  • Tiché pukání naší pozdní doby (příspěvek z konference k 20. výročí zřízení Ústavního soudu) (Pavel Holländer)
  • Lednová abolice (2013) a pokračování v trestném činu pod konkrétní kontrolou ústavnosti (Vladimír Kratochvíl)
  • Globální pohled na trestání korporací (Petr Klement)
  • Vybraná úskalí aplikace trestného činu zvýhodnění věřitele v praxi (Stanislav Tichý)
  • Ukládání výchovných opatření podle zákona o soudnictví ve věcech mládeže (Lukáš Herich,)
  • Výkon vazby, trestu odnětí svobody a zabezpečovací detence v evropských dokumentech k vězeňství (Lumír Crha)
  • Institut anonymního svědka, jeho využití v trestním řízení a postavení tohoto institutu v systému trestního práva v kontextu jeho základních zásad (Dušan Gaľo)

Přehled článků s perexem z časopisu Státní zastupitelství 4/2013

Institut anonymního svědka, jeho využití v trestním řízení a postavení tohoto institutu v systému trestního práva v kontextu jeho základních zásad

Mgr. Dušan Gaľointerní doktorand na Katedře trestního práva Právnické fakulty MU, email: galodusan@gmail.com

Osoba svědka a jeho výpověď o věcech zájmu trestního řízení v konkrétní věci jsou jedním z hlavních předpokladů úspěšného průběhu trestního řízení. Svědek je zpravidla osobou, která byla přímým účastníkem událostí, jež jsou důležité pro rozhodnutí v trestním řízení. Podává tak informace přímo, na rozdíl od například znalců, kteří podávají informace jen ex post. Svědek, resp. výpověď svědka však nejsou navzdory zmíněným pozitivům spolehlivým a bezchybným zdrojem informací. Svědek podává soudu informace nikoliv objektivně, ale vždy ze subjektivního pohledu, který může být ovlivněn faktory biologickými, psychologickými, nebo i zájmy svědka. Skutečnost, že výpověď svědka je zkreslena jeho fyzickými (nízký nebo naopak vysoký věk, zdravotní komplikace, postižení smyslových orgánů) nebo psychickými (opět nízký nebo vysoký věk, duševní choroby, mentální retardace) dispozicemi, je očekávatelná a pochopitelná. Od svědků patřících do různých skupin obyvatelstva tak můžeme očekávat různá vnímaní jinak objektivně vnímatelné situace. Objektivní skutečnost, která nastala ve vnějším světě, budou jinak vnímat děti, jinak osoby v aktivním věku a jinak osoby vysokého věku. S tímto poznatkem trestní právo procesní i orgány činné v trestním řízení operují.

Výkon vazby, trestu odnětí svobody a zabezpečovací detence v evropských dokumentech k vězeňství

JUDr. Lumír Crha, státní zástupce, Nejvyšší státní zastupitelství, email: crha@nsz.brn.justice.cz

Od roku 2007 jsem se zabýval mimo jiné též metodikou výkonu dozoru státního zastupitelství nad věznicemi. Tedy nad dodržováním právních předpisů v místech, kde se vykonává vazba, trest odnětí svobody, ochranné léčení a zabezpečovací detence podle ustanovení § 4 odst. 1 písm. b) zákona č. 283/1993 Sb., o státním zastupitelství, ve znění pozdějších předpisů. Společným znakem a podstatou těchto tří institutů je omezení osobní svobody jednotlivce veřejnou mocí. Spočívají tedy v zásahu do jednoho ze základních lidských práv, jímž je osobní svoboda podle čl. 8 Listiny. Je jim společné, že se vykonávají buď přímo ve věznicích (vazba ve vazební věznici, trest odnětí svobody ve věznici), nebo v jiných zařízeních Vězeňské služby České republiky (zabezpečovací detence v ústavu pro výkon zabezpečovací detence). Jejich výkon se tak týká vězeňství. Souhrnně je lze označit jako „detence“ v širokém slova smyslu.

Ukládání výchovných opatření podle zákona o soudnictví ve věcech mládeže

Mgr. Lukáš Herich, vedoucí střediska, Probační a mediační služba ČR, email: lherich@pms.justice.cz

Zákon o o odpovědnosti mládeže za protiprávní činy a o soudnictví ve věcech mládeže a o změně některých zákonů (zákon o soudnictví ve věcech mládeže) byl přijat do naší legislativy před deseti lety a od té doby si našel své místo v našem právním řádu. Již v jeho názvu je použito slovo odpovědnost, která je důležitá při uplatňování restorativní justice, respektive v práci s mladistvými pachateli trestných činů. Aby mohl být naplněn účel zákona, je důležité, aby mladistvý pachatel přijal odpovědnost za své provinění a změnil své chování a jednání. Jde o stav kdy „pachatel přebírá odpovědnost za svůj čin a aktivně se podílí na odčinění vzniklé újmy a kde dochází k posílení postavení oběti“.

Vybraná úskalí aplikace trestného činu zvýhodnění věřitele v praxi

JUDr. Stanislav Tichýstátní zástupce, Okresní státní zastupitelství v Olomouci, email: tichys@osz.olc.justice.cz

Úpadkový trestný čin zvýhodňování věřitele podle § 256a trestního zákona byl původně vložen do zákona č. 140/1961 Sb., trestní zákon (dále i trestní zákon), jeho provedenou novelizací ke dni 1. 1. 1992, a to v přímé souvislosti s přijetím zákona o konkursu a vyrovnání č. 328/1991 Sb., který nabyl účinnosti dnem 1. 10. 1991 (dále i zákon o konkursu a vyrovnání, „ZKV“). Zavedení tohoto nového trestného činu do právního řádu České republiky bylo vedeno snahou o zamezení takového jednání dlužníka, který doposud beztrestně podle svého uvážení nakládal se svým majetkem, ačkoli si byl vědom své neudržitelné ekonomické situace a toho, že není schopen, z důvodu déle trvající platební neschopnosti, uhradit svým věřitelům všechny své splatné závazky. Pokud tedy dále v tomto úpadkovém stavu realizoval úhrady těmto věřitelům, měl za povinnost je uspokojit jen a pouze poměrným a rovnoměrným způsobem, odpovídajícím zásadám nově přijatého zákona o konkursu a vyrovnání.

Globální pohled na trestání korporací

JUDr. Petr Klement, státní zástupce, Nejvyšší státní zastupitelství, email: klement@nsz.brn.justice.cz

Ve Spojených státech posvětil Nejvyšší soud koncept trestní odpovědnosti korporací před více než sto lety rozhodnutím USA vs. Newyorská centrální železniční společnost, zatímco v Anglii byl judikován již roku 1842. V kontinentálním typu právní kultury se tento fenomén začal prosazovat až od 70. let 20. století a postupně se i zde stal standardem. O vlivu nadnárodních korporací na ekonomiku, společnost i tvorbu práva nemůže být pochyb, zvláště pokud je roční obrat korporace, nebo dokonce její příjem, srovnatelný se státním rozpočtem.

Pokud se taková korporace dopustí jednání, ve kterém je možno spatřovat trestný čin, a dojde-li na otázku konečného rozhodnutí a ukládání sankcí, vstupují do rozhodování otázky spojené s postavením korporace na trhu, vliv případné sankce na zaměstnanost, na zahraniční politiku, nebo na celé státní hospodářství. Nelze přitom přehlédnout související otázky rovnosti před zákonem i morální rozměr možného různého přístupu k sankcionování ekonomicky klíčových korporací. Cílem tohoto článku není přinést všechny odpovědi na tuto komplikovanou problematiku, ale v prvé řadě přispět do diskuze o korporátních pravidlech Compliance, ukládání sankcí právnickým osobám a poukázat na zatím neexistující právní základ pro nadnárodní, globální řešení tohoto problému.

Lednová abolice (2013) a pokračování v trestném činu pod konkrétní kontrolou ústavnosti

Prof. JUDr. Vladimír Kratochvíl, CSc., poradce pro trestní judikaturu Nejvyššího soudu, externí spolupracovník Katedry trestního práva Právnické fakulty MU

Jak známo, dne 5. 3. 2013 potvrdilo plénum Ústavního soudu v rámci abstraktní kontroly ústavnosti svým usnesením ústavní konformitu tzv. „částečné amnestie“ prezidenta republiky z ledna roku 2013. Stalo se tak odmítnutím návrhu skupiny senátorů na zahájení řízení o zrušení jiného právního předpisu podle čl. 87 odst. 1 písm. b) Ústavy ČR, jmenovitě právě článku II amnestijního rozhodnutí prezidenta České republiky ze dne 1. ledna 2013, o abolici tam specifikovaných trestních stíhání. Obecné soudy mají proto povinnost zmíněné aboliční ustanovení amnestie aplikovat, což může přinášet a reálně přináší následující interpretační a aplikační problémy na pomezí práva ústavního a trestního práva procesního. Jedním z takových je i otázka, jak posuzovat pokračování v trestném činu, resp. trestný čin pokračující z hlediska naplnění, či nenaplnění parametrů článku II amnestijního rozhodnutí.

Tiché pukání naší pozdní doby (příspěvek z konference k 20. výročí zřízení Ústavního soudu)

Prof. JUDr. Pavel Holländermístopředseda Ústavního soudu České republiky, email: holland@usoud.cz

Organizátoři mne po-žádali zaměřit vystoupení směrem k perspektivám působení Ústavního soudu. Mí přátelé a známí ale o mně říkají, že jsem špatný prognostik. Z této slepé uličky se pokusím najít východisko v poodstoupení od detailů. Ostatně, mluvíme-li dnes o dekonstrukci práva, mluvíme-li o jeho hypertrofii, existuje-li dnes právo pouze v neustálé změně, pohybu, dynamice, je-li fragmentované a opouští tradiční pořádací principy (jimiž jsou zejména nerozpornost a vnitřní obsahová konzistentnost, stupňovitá výstavba, relativní ustálenost systému práva a jeho jazyka, relativní stálost práva), pak je úsilí o přiblížení k němu paradoxně spjato s nutností poodstoupení. Zdá se, že v postmoderní situaci nárůst dekonstrukce vynucuje nezbytnost hledání meta-úrovně (hodnotové i pojmové) poznávání. Pád komunistického systému byl spjat s hledáním nové identity, v řadě případů pak i s procesem utváření nových států. Od té doby uplynulo již téměř čtvrt století. Otevírají se nová existenciální témata, kladou se nové fundamentální otázky.