Časopis Státní zastupitelství 5/2013

JUDr. Bystrík Šramel, PhD., Fakulta sociálnych vied, Univerzita sv. Cyrila a Metoda v Trnave, email: bystrik.sramel@gmail.com

Verejná žaloba plní v každom demokratickom a právnom štáte úlohy, výkon ktorých nemôže byť z hľadiska ich charakteru v systéme orgánov verejnej moci zverený žiadnemu inému orgánu. Z toho dôvodu možno uviesť, že verejná žaloba vykonáva v modernej demokratickej spoločnosti nezastupiteľné funkcie, a to bez ohľadu na podobu, formu či označenie jej orgánov. Verejnú žalobu možno zaradiť medzi orgány, ktorých základným poslaním je chrániť verejný záujem. Práve toto poslanie robí z orgánu verejnej žaloby mimoriadne významný orgán, ktorý ústavodarca zakotvuje až na ústavnej úrovni. Tým priamo a formálne zdôrazňuje jeho význam a nevyhnutnosť jeho stability. V nasledujúcom článku sa budem bližšie venovať práve ústavným aspektom zakotvenia verejnej žaloby v Českej republike a Slovenskej republike. Prostredníctvom komparácie poukážem nielen na jednotlivé rozdiely, ale aj na podobnosti ústavnej úpravy verejnej žaloby v oboch historicky, kultúrne ako aj právne blízkych krajinách a zároveň stručne zhodnotím aktuálny právny stav.

PhDr. Jiří Závora, Ph.D et Ph.D., soudní znalec, Katedra psychologie, Právnická fakulta UJEP v Ústí nad Labem, email: respondeo.dicendum@gmail.com

Závěry znaleckých posudků určujících pravost podpisu či textu mohou mít adresnou formulaci, např. „podepsal pan Novák“. Adresné závěry mají své právní implikace, a proto je nutné věnovat pečlivou pozornost jejich odůvodnění. Jak z hlediska oborového (forensic hand-writing identification), právního, tak i z hlediska obecných zásad kritického myšlení lze adresný závěr předpokládat pouze tam, kde znalec osobně viděl označeného pisatele psát (Závora, 2012). Tato objektivní nutnost by měla být realizována prostřednictvím drobného experimentu, kterému písmoznalci říkají zkouška psaní. Jak jsem v rámci své znalecké činnosti zjistil, v praxi provádějí zkoušku psaní za některé znalce vyšetřovatelé, advokáti, soudci či jiné osoby, a to v hojné míře. Někteří znalci si nechávají posílat vzorky podpisů dokonce přímo od zkoušeného pisatele, který tím ipso facto provádí experiment sám se sebou. Hodnota výsledků experimentu (vzorků písma) je samozřejmě nízká, protože pisatel může chtít skrývat svoji identitu pozměňováním vlastních podpisů/textů. Nebo se nechá za sebe podepsat někým jiným. Z hlediska vědy jsou takové postupy opatřování srovnávacích podpisů/textů nekorektní a jsou kritizovány nejen u nás, ale i ve světě.

JUDr. Zbyněk Žďárský, státní zástupce OTŘ, Nejvyšší státní zastupitelství, email: zdarsky@nsz.brn.justice.cz

Posouzení konkrétních parametrů jednání podezřelých pachatelů v postavení úředních osob z hlediska trestního práva hmotného bývá nezřídka problematické a v teorii i praxi se na něj vyskytují rozdílné názory. O to spíše je třeba trvat na tom, aby orgány činné v trestním řízení v typově shodných případech dostatečně a pokud možno již před zvažovaným zahájením trestního stíhání důsledně rozlišovaly situace, kdy konkrétní osoba formálně podřaditelná pod některou z kategorií úředních osob uvedených v § 127 odst.1 a § 334 odst. 2 zákona č. 40/2009 Sb., trestní zákoník, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „trestní zákoník“ nebo „tr. zákoník“), měla spáchat trestný čin v souvislosti s její pravomocí a odpovědností a je u ní tudíž splněna jedna z podmínek trestní odpovědnosti podle § 127 odst. 2 tr. zákoníku, od situací, kdy tomu tak není. Je judikováno, že o majetkoprávních úkonech obce rozhoduje obecní zastupitelstvo, a to pouze na svých veřejných zasedáních.

JUDr. Michal Basík, státní zástupce OMOP, Nejvyšší státní zastupitelství, email: basik@nsz.brn.justice.cz

Předmětem mého příspěvku bude upozornit na některé negativní prvky nové právní úpravy jednak obětí, jednak poškozených v trestním řízení. Po stručně nastíněném vývoji právní úpravy proto poukážu na některé problematické prvky obsažené v této právní úpravě, jak se jeví ještě před jejím zavedením do praxe. Postavení poškozených v trestním řízení je problematika, která bývá v oblasti trestního práva procesního často poněkud opomíjena. V současné době však lze vysledovat jak v oblasti doktrinálnítak zejména legislativní větší snahu zabývat se hlouběji problematikou této doposud poněkud opomíjené strany trestního řízení. Skutečnost, že se dosud postavení poškozeného věnovala menší pozornost, lze dle mého názoru do jisté míry přičíst klasickým teoriím trestního práva procesního. Tyto teorie tradičně vymezují trestní právo procesní jako procesní formu, v jejímž rámci je realizován trestněprávní vztah pachatele trestného činu a státu, který vůči pachateli disponuje právem na jeho potrestání. Oproti pojetí trestního práva procesního jako vztahu najmě státu a pachatele se však prosazuje také pojetí jiné, které počítá s poškozeným jako rovnocennou stranou trestního procesu.

Doc. JUDr. Jan Kysela, Ph.D., tajemník stálé komise Senátu pro Ústavu ČR, Katedra politologie a sociologie Právnické fakulty UK, email: kyselaj@prf.cuni.cz

Nejvyšší soud by se mohl k rozsahu imunit vyjádřit v trestním řízení jako vrchol soustavy obecných soudů. Jelikož se však nejspíše zákonodárci nezdálo být příliš efektivním zjistit v rámci rozhodování o mimořádném opravném prostředku, že trestní stíhání vůbec nemělo probíhat kvůli právní překážce, upravil specifické autoritativní dobrozdání Nejvyššího soudu. Stalo se tak v § 10 zákona č. 141/1961 Sb., o trestním řízení soudním, nikoliv však od počátku jeho účinnosti. Až do 30. června 1990 se v tomto ustanovení pojednávalo pouze o osobách požívajících diplomatických výsad a imunit, teprve posléze se objevila formulace odkazující na výsady a imunity podle zákona nebo mezinárodního práva. Druhá změna se stala účinnou od 1. ledna 1994, kdy kompetenci rozhodovat v pochybnostech závazně o rozsahu výsad a imunit ztratil ministr spravedlnosti a získal ji právě Nejvyšší soud.

Doc. JUDr. Jozef Čentéš, PhD., prokurátor, Generálna prokuratúra SR, Právnická fakulta Univerzity Komenského v Bratislave, email: jozef.centes@genpro.gov.sk

Vyhotovenie zvukového záznamu v tomto prípade treba odlíšiť od odpočúvania vykonávaného v trestnom konaní orgánmi verejnej moci podľa § 115 Trestného poriadku (§ 88 českého trestného poriadku – pozn. autora). Z tohto dôvodu sa  na tento zvukový záznam nevzťahujú podmienky § 115 Trestného poriadku (a to ani analogicky). Účastníci tejto komunikácie sa môžu domáhať ochrany súkromia najmä podľa článkov 8 ods. 1 Dohovoru o ochrane ľudských práv a základných slobôd (ďalej len ,,Dohovor“), 17 ods. 1 Medzinárodného paktu o občianskych a politických právach, 13 ods. 4, 16 ods. 1 a 19 ods. 2 a 3 Ústavy Slovenskej republiky ako aj § 11 a 12 Občianskeho zákonníka. Nemôžu sa však domáhať ochrany súkromia podľa článku 8 ods. 2 Dohovoru, pretože tento ustanovuje, kedy a za akých podmienok a na ako dlho môže byť toto právo zo strany orgánu verejnej moci obmedzené. Pri posudzovaní tohto zásahu do súkromia je potrebné primárne skúmať, či zásah je v súlade s objektívnym právom, t.j. s právnym poriadkom. Pri tomto posúdení treba prihliadnuť na okolnosť, že hlasový prejav fyzickej osoby neurčený pre verejnosť je osobným prejavom požívajúcim ochranu súkromia.

Doc. JUDr. Zdeněk Khün, Ph.D., LL.M., soudce Nejvyššího správního soudu, Katedra teorie práva  Právnické fakulty UK, email: zdenek.khun@nssoud.cz

Velmi praktickým důkazem v jakémkoliv typu řízení před soudy či správními orgány může být audio či audiovizuální nahrávka. Současně bude platit, že takováto nahrávka bude často pořízena v utajení, neboť jinak by nahrávaná osoba určitý typ informace neposkytla, respektive by se vystříhala protiprávního jednání. Typicky půjde o nahrávky telefonních hovorů, obchodních debat, ale třebas i o nahrávku protiprávního jednání (vandalismus, krádež, atp.). Je pozoruhodné, že v českém systému existuje trojí pohled na přípustnost takovýchto důkazů, a to v závislosti na tom, zda jsou použity v civilním řízení soudním, v trestním řízení nebo v řízení před správními soudy či správními orgány. Současně se zdá, že po vstupu nového občanského zákoníku v účinnost se od roku 2014 civilní judikatura přiblíží co do použitelnosti nahrávek judikatuře trestní. Naopak správní judikatura zůstává velmi komplikovaná a k využití přinejmenším určitých typů (často nezákonně pořízených) nahrávek vysloveně nepřátelská.

Doc. JUDr. Tomáš Gřivna, Ph.D., advokát v Praze, Katedra trestního práva Karlovy univerzity v Praze, email: tomas@grivna.cz

V trestním řízení se stále častěji objevují jako důkazní prostředky audio či audiovizuální záznamy pořízené poškozenými nebo třetími osobami. Jde o záznamy, které nepořídily orgány činné v trestním řízení, ani nevyužily jiné osoby k jejich pořízení. Použity jako důkaz byly například audiozáznamy ze schůzek v mediálně známých případech poslance Víta Bárty či Otty Chaloupky. V jiných případech byl nahrán telefonický rozhovor nebo pořízen záznam z videokamery. Přes existenci rozhodnutí publikovaných ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek je tato problematika předmětem diskus a dokonce jsou opakovaně vznášeny námitky proti použitelnosti takových důkazů. Příspěvek shrnuje dosavadní judikatorní vývoj použitelnosti takových záznamů jako důkazu a zároveň se snaží vytýčit určité limity jejich použitelnosti.