Časopis Státní zastupitelství 1/2014

  • Rozhovor s Janem Jakovcem, krajským státním zástupcem v Ústí nad Labem
  • Tresty alternativní a nepodmíněné (Filip Ščerba, Michael Vrtek, Jan Lata, Andrea Matoušková, Michal Petras)
  • Účel trestu z pohledu státního zástupce (Lumír Crha)
  • Srovnání forem a průběhu výkonu domácího vězení v České republice a v Anglii a Walesu (Lucie Boledovičová)
  • Změny v mezinárodní justiční spolupráci ve věcech trestních (Přemyl Polák, Milan Kubíček)
  • Relativní nepříčetnost mladistvého – vybrané problémy (Milan Šimek, Jana Zezulová)
  • K příslušnosti státního zástupce k rozhodování o stížnosti proti usnesení, které bylo vydáno v trestním řízení na základě pokynu daného při dohledu (Ondřej Frgal)

Přehled článků s perexem z časopisu Státní zastupitelství 1/2014

Mr. Big a činnost policejních agentů směřující k získání doznání podezřelého

JUDr. Dalibor Šelleng, interní doktorand na katedře trestního práva PrF MU, email: selleng@seznam.cz

Činnost policejního agenta bývá v české odborné literatuře a praxi nejčastěji spojována se situacemi, ve kterých monitoruje chování podezřelých osob v průběhu jejich trestné činnosti. Typicky tak jde o případy, kdy je agent nasazen do struktury organizované zločinecké skupiny. Vedle tohoto typického užití se však ještě nabízí možnost nasazení agenta za účelem získání doznání od osoby podezřelé ze spáchání dokonaného trestného činu. Tento text se zaměřuje právě na uvedenou druhou oblast a klade si za cíl představit neortodoxní metodu policejních agentů při získávání doznání podezřelého známou jakožto postup „Mr. Big“, jež je užívána především v Kanadě, ale i v jiných státech napříč světa, kontinentální Evropu nevyjímaje.

Ve zkratce lze tuto metodu popsat jakožto vytvoření fiktivní organizované zločinecké skupiny policejními agenty a vtažení osoby podezřelé ze zvlášť závažného zločinu do její struktury. Tento postup se uplatňuje tehdy, kdy vyšetřování závažného zločinu nevedlo k usvědčení pachatele. Několik týdnů či měsíců pak tento podezřelý v rámci skupiny funguje, plní pro ni drobnější úkoly a je finančními benefity a uzavíráním přátelství se členy skupiny přesvědčován o výhodnosti stát se jejím členem. Podmínkou získání plnohodnotného členství je ovšem absolvování pohovoru s hlavou skupiny, tzv. Mr. Big, kterým je opět policejní agent. Ten rozhovor směřuje k získání informací o vyšetřovaném zločinu, respektive cílem je takto vylákat doznání podezřelého, na základě něhož by se měl stát dotyčný členem zločinecké struktury. Pokud se v rámci interview podezřelý dozná, je posléze zatčen a obviněn ze spáchání původně vyšetřovaného zločinu.

Nad veřejným zájmem v českém trestním právu hmotném a procesním

Mgr. Katarína Kandová, asistentka předsedy senátu trestního kolegia Nejvyššího soudu, interní doktorandka na katedře trestního práva PrF MU, email: Katarina.Kandova@law.muni.cz

Veřejný zájem, jakožto abstraktní neurčitý pojem, se v právu objevuje od jeho teoretických „prvopočátků“, když s ním operoval již Ulpianus v rámci své proslulé zájmové teorie užívající tento pojem jako dělící kritérium veřejného a soukromého práva. Později se pojem salus publica (obecný zájem, blaho) bohatě objevoval ve filozofii Hobbese, Locka či Rousseaua ve spojitosti s jejich teoriemi o společenské smlouvě podmiňující vznik různých státních útvarů. Dle Hobbese byla motivem uzavření takové společenské smlouvy potřeba co největší jistoty s ohledem na strach z útoků na tělo a život v přirozeném „válečném“ stavu, proto nejvyšším státním cílem bylo právě ono obecné blaho, které (podobně dle Lockovy teorie) limitovalo stát při obsahové tvorbě zákonů. Rousseau viděl ve společném zájmu „smluvních partnerů“ řízeném obecnou vůlí (volonté générale) účel státního zřízení. Zajímavou myšlenku ve vztahu k veřejnému zájmu vyjádřil i Voltaire, jenž byl přesvědčen, že obecné blaho je „jediným objektivním hodnotovým měřítkem“ a že měnící se společenské podmínky mění rovněž představy o právu a bezpráví. Právní teorie 20. století se pojmem veřejného zájmu zaobírala ještě častěji, když například Weyr tento označil za průměr řady zájmů soukromých, nebo Knapp podmínil konfliktem obecného zájmu se zájmy individuálními nezbytnost vzniku práva jakožto „řešitele“ těchto opakujících se konfliktních situací.

Komparačný náhľad na vybrané insolventné trestné činy s Českou republikou

doc. JUDr. Margita Prokeinová, PhD., Katedra trestného práva, kriminológie a kriminalistiky PrF UK v Bratislavě, email: margita.prokeinova@flaw.uniba.sk

Trestné kódexy Slovenskej i Českej republiky obsahujú viaceré insolventné trestné činy. Predmetom článku však budú len niektoré z nich, pričom pozornosť bude konkrétne upriamená na:

  • poškodzovanie veriteľa,
  • zvýhodňovanie veriteľa,
  • machinácie v súvislosti s konkurzným a vyrovnacím konaním,
  • marenie konkurzného alebo vyrovnacieho konania,
  • marenie exekučného konania.

Vybrané insolventné trestné činy sú v slovenskom Trestnom zákone a zároveň aj v českom Trestním zákoníku systematicky zaradené podľa druhového objektu medzi majetkové trestné činy. V rámci slovenskej právnej úpravy sú umiestnené v štvrtej hlave Osobitnej časti Trestného zákona a v prípade českej právnej úpravy sú umiestnené v piatej hlave Osobitnej časti Trestního zákoníku.

Daňové penále, trestní řízení a princip ne bis in idem v aktuální judikatuře

JUDr. Zbyněk Žďárský, zástupce ředitele odboru trestního řízení, Nejvyšší státní zastupitelství, email: zzdarsky@nsz.brn.justice.cz

V usnesení Nejvyššího soudu ze dne 2. 7. 2014, sp. zn. 5 Tdo 749/2014, byl vysloven – ve shodě s tehdy platnou a v zásadě shodnou judikaturou Nejvyššího správního soudu i Ústavního soudu, právní názor, že penále uložené podle § 37b odst. 1 písm. a) zákona č. 337/1992 Sb., o správě daní a poplatků, ve znění účinném od 1. 1. 2007 do 31. 12. 2010 (dále jen „zákon č. 337/1992 Sb.“), nepředstavuje trestní sankci ve smyslu tzv. Engel kritérií vyjádřených v rozsudku Evropského soudu pro lidská práva (dále jen „ESLP“ nebo „Soud“) ve věci Engel a další proti Nizozemsku, č. 5100/71, ze dne 8. 6. 1976, ale jde o obligatorní finanční sankci vznikající přímo ze zákona, postihující nesplnění povinnosti daňového tvrzení, které má povahu deliktu platebního. Podle tohoto rozhodnutí Nejvyššího soudu je tomu tak proto, že uložení penále přichází (obligatorně) v úvahu tehdy, pokud správce daně doměří daň vyšší nebo pokud je snižován daňový odpočet či daňová ztráta, než jak byly stanoveny na základě tvrzení daňového subjektu. Jde o následek za nesplnění povinnosti tvrzení, který stíhá daňový subjekt a který má povahu platebního deliktu. Při aplikaci tohoto ustanovení není správci daně dán prostor pro uvážení (diskreci), neboť důvody vzniku penále a jeho výše vyplývají přímo ze zákona. Tato sankce se uplatní bez ohledu na stav osobního daňového účtu daňového subjektu. Postupuje se obdobně jako za situace, kdy je správcem daně evidován u daňového subjektu daňový nedoplatek nebo přeplatek, protože se jedná o pochybení při tvrzení daně.

Časopis Státní zastupitelství

Archiv
Předplatné
Pro autory

 Wolters Kluwer ČR, a. s.

U nákladového nádraží 10
130 00  Praha 3

 

Tel.:       246 040 417
E-mail:  marie.novotna@wolterskluwer.com

Sledujte nás: