Časopis Státní zastupitelství 2/2014

JUDr. Jan Řeháček, státní zástupce, Okresní státní zastupitelství v Ústí nad Labem, jrehacek@osz.unl.justice.cz

Na rozdíl od řady jiných států je u nás za určitých podmínek trestně postihováno neplacení výživného, které navíc patří k nejčastějším a ze své povahy také k nejlépe objasňovaným druhům trestné činnosti. Je však třeba vidět, že tento trestný čin má zřejmý soukromoprávní rozměr, neboť se jedná o majetkové nároky vyplývající v drtivé většině případů z vyživovací povinnosti rodičů k dětem, která je upravena v zákoně o rodině. Již v úvodu je tak nutno připomenout, že ochrana majetkových vztahů má být v prvé řadě uplatňována prostředky občanského a obchodního práva a teprve tam, kde je taková ochrana neúčinná a kde porušení občanskoprávních vztahů svou intenzitou dosahuje zákonem předpokládané společenské škodlivosti, je namístě uvažovat o trestní odpovědnosti.

Mgr. Kateřina Štrejtová, státní zástupkyně, Obvodní státní zastupitelství pro Prahu 5, kstrejtova@osz.pha5.justice.cz

Kriminalita páchaná na mládeži je závažným celospolečenským problémem s dopady do nejrůznějších oblastí života populace. Vliv rodiny a porucha socializace v důsledku jejího selhání jsou uváděny jako jedny ze základních kriminogenních faktorů. Proto jsou rodina a děti tradičně chráněny v samostané hlavě zvláštní části trestního zákoníku. Objektem tam vymezených trestných činů je zájem na důsledném uplatnění řádné výchovy, výživy, tělesném a duševním vývoji dítěte a na harmonických vztazích v rodině fungujících podle základních společenských norem. Problémy v dlouhodobě nespolehlivých rodinách však nejsou řešeny toliko prostředky trestního práva, ale rovněž prostředky práva civilního, což má pak zpětně důsledky pro případnou trestní odpovědnost a trestní řízení. Tento příspěvek si klade za cíl upozornit na prolínání civilní a trestněprávní úpravy tehdy, když rodiče nedbají na řádnou výchovu svých dětí.

Dr. Miroslav Grossmann, tlumočník jazyka ruského, email: mir.grossmann@volny.cz

V posledních dvaceti letech se práce s cizinci stala stabilní součástí činnosti státních zastupitelství všech stupňů v České republice. Mnohdy se jedná o občany zemí, které patří do jiného sociokulturního prostředí, s velmi odlišným myšlením, motivací jednání, ale i jiným právním systémem i právním vědomím. Největší podíl mezi cizinci, včetně obžalovaných z nejzávažnějších trestných činů, tvoří tak zvaní ruskojazyční, tedy občané nástupnických států Sovětského svazu, pro které je většinově ruština jazykem mateřským či komunikačním, tedy dle českého trestního řádu jazykem, který ovládají. Ruština je úředním jazykem, mimo Ruskou federaci, v Bělorusku (společně s běloruštinou), v Krymské autonomní republice, která je součástí Ukrajiny, v Kazach-stánu (vedle kazachštiny, která má do roku 2025 přejít z cyrilice na latinku), v Kyrgyzstánu (společně s kyrgyzštinou) a dále v mezinárodně spíše neuznané Abcházii a Jižní Osetii.

Russian Speaking Community – Notes of a Interpreter

Work with foreigners has become part and parcel of the activity of Czech public prosecutors. The Russian speaking community, for whom Russian is either their mother tongue or a communica-tion language, is the largest entity. They represent a diverse community as regards nationality, religion, and the general cultural background, but in many aspects, Russian is a unifying factor for all of them. The Russian criminal slang- fenya – is a full-fledged lingua franca for Russian criminal structures.  They also share common non-verbal communication, be it a set of gestures, or a criminal-style of tattooing.   Modern forms of communication, such as sms mesages and chat dialogues used by fenya and the Russian youth slang have lately become heavily interlinked.

JUDr. Bystrík Šramel, PhD., odborný asistent, Fakulta sociálnych vied, Univerzita sv. Cyrila a Metoda v Trnave, email: bystrik.sramel@gmail.com

Spolková republika Nemecko je federáciou zloženou zo 16 spolkových krajín. Ako v každej federatívnej republike, aj systém nemeckých štátnych orgánov je vybudovaný na dvoch úrovniach – na úrovni federálnej a na úrovni jednotlivých štátov. Na výkone justície sa v Nemecku podieľa zhruba 20 000 nezávislých sudcov, okolo 5300 verejných žalobcov a viac ako 150 000 právnikov. Keďže právne systémy viacerých krajín majú svoj pôvod v tom nemeckom, je žiaduce venovať bližšiu pozornosť nemeckému právnemu systému. Jedným z najvýznamnejších štátnych orgánov v každom štáte je orgán zastupujúci verejnú žalobu. Tento orgán totiž vo významnej miere ovplyvňuje životy členov spoločnosti a chod celej justície. Nemecký systém verejnej žaloby sa vyznačuje viacerými osobitosťami a aj z toho dôvodu ho niektorí autori zaraďujú medzi modely verejnej žaloby existujúce v kontinentálnej Európe po druhej svetovej vojne. Nemecký model verejnej žaloby sa na rozdiel od iných (napr. francúzskeho) vyznačuje totiž tým, že úrad verejnej žaloby je v zásade iba orgánom trestného stíhania a verejnej žaloby na súde, kde pôsobí ako rovnocenná strana v konaní nemajúca žiadne oprávnenia voči súdu. V zásade neparticipuje ani v oblasti výkonu trestu a býva podriadený ministrovi spravodlivosti.

Public Prosecution System in Germany

The author of this article deals with the public prosecution system in the Federal Republic of Germany. He examines the  historical background of the origin of public prosecution and points  to the present state of public prosecution. Subsequently he analyzes the federal public prosecution system and the public prosecution system in individual states, ,their  organization and position,  and their role in the German criminal procedure.

JUDr. Michaela Štefunková, PhD., výzkumný pracovník, Institut pro kriminologii a sociální prevenci, Praha, email: mstefunkova@iksp.justice.cz

V posledních desetiletích je možné sledovat celoevropský trend spočívající jednak v kvantitativním přetížení orgánů trestní justice vysokým nápadem bagatelní trestné činnosti, na straně druhé nástupem nových forem závažné kriminality. Nástin možnosti řešení prvního uvedeného problému lze najít již v Doporučení výboru ministrů Rady Evropy č. R(87)18, ze dne 17. září 1987, týkající se zjednodušení trestní spravedlnosti. Jelikož se navýšení finančních a personálních kapacit ve většině zemí nejeví jako reálná možnost, vybízí doporučení v této otázce k: – využití principů oportunity v otázkách trestního stíhání, – diferenciaci v přístupu k bagatelní a masové trestné činnosti využitím tzv. sumárního řízení (summary procedures), mimosoudního narovnání (out – of – court settlements) a zjednodušených řízení (simplified procedures), – zjednodušení „klasického“ trestního řízení. Jako další možnost se nabízí cesta dekriminalizace nejméně závažné trestné činnosti. V případě, že totiž neexistuje zájem stíhat určité jednání jako trestný čin, nemá význam ho kriminalizovat.

Easier Forms of Prosecution in Selected European Countries

The following article aims to outline various options that are used in selected European countries for faster and easier processing of criminal cases in accordance with the provision of the right to a fair trial. The overview reflects the diversity of criminal procedural approaches within Europe and is focused on nine selected European countries.

Mgr. Bc. Jan Zimmer, soudní znalec z oboru písmoznalectví, člen Rady Společnosti pro písmoznalectví, r.s., email: mmer@volny.cz
Ing. Miroslav Bílek, soudní znalec z oboru kriminalistika, znalec Odboru kriminalistické techniky a expertíz Krajského ředitelství policie Jihomoravského kraje, člen Rady Společnosti  pro písmoznalectví, r.s., email: miro.bilek@seznam.cz
JUDr. Jaroslava Samková, soudní znalkyně z oborů kriminalistika a písmoznalectví, znalkyně Odboru kriminalistické techniky a expertíz, email: ja.sa@raz-dva.cz

Tímto příspěvkem bychom chtěli rozšířit odbornou diskusi Jiřího Závory a Jiřího Straky, soudních znalců se specializací na zkoumání ručního písma. Jádrem této úzce specializované diskuse jsou odlišné názory na to, co je a co není spolehlivý srovnávací materiál, popř. zda a jaký důsledek na formulaci závěru zkoumání pravosti podpisů má ta skutečnost, že znalec přímo neviděl zkoušenou osobu psát. Úvahy předložené Závorou, jehož odborné znalosti a zázemí nevychází z policejních znaleckých pracovišť, jako tomu je u většiny tuzemských znalců v oboru, jistě stojí za zamyšlení. Pouze diskuse o nových pohledech na věc, a nahrazování zavedených postupů těmi novými a lepšími, jsou jednou z podmínek vědeckého rozvoje každého oboru. Není bez povšimnutí, že probíhající polemika dvou tuzemských znalců je pouhou pomyslnou kapkou v moři obecnější diskuse o vědeckých základech klasických identifikačních disciplín, probíhající zejména v anglosaské právní kultuře, která je díky case law v tomto ohledu flexibilnější.

plk. Mgr. Radka Šimková, vedoucí metodicko-organizačního oddělení, Kriminalistický ústav Praha Policie České republiky,email: kup5@pcr.cz

Po 2. světové válce byla v rámci Kriminální ústředny Ministerstva vnitra vytvořena dvě oddělení – technické „T“ a identifikační „I“, která se stala v roce 1953 součástí Vědeckotechnického odboru Hlavní správy Veřejné bezpečnosti.  Z tohoto odboru vznikl na základě rozkazu ministra vnitra č. 166 ze dne 12. 12. 1958, kterým byl vydán Statut Hlavní správy VB, Kriminalistický ústav jako samostatný útvar. Od počátku byl koncipován jako specializované pracoviště určené k řízení výkonu kriminalistickotechnické činnosti a současně ústředním místem pro výkon kriminalistických expertiz na území bývalého Československa, a to na základě žádostí orgánů činných v trestním řízení. V roce 1966 byla provedena reorganizace Kriminalistického ústavu spočívající ve vytvoření vědeckovýzkumného pracoviště v oboru kriminalistika a centrálního expertizního pracoviště VB. V roce 1977 byl zahájen projekt třístupňového systému kriminalistickotechnických a expertizních pracovišť VB. Během několika let došlo k vytvoření skupin kriminalistické techniky u všech okresních, městských a obvodních správ VB a dále OKTE na úrovni tehdejších osmi krajů. Tyto dva stupně završoval Kriminalistický ústav jako pracoviště s celorepublikovou působností. Kriminalistický ústav i OKTE byly v roce 1986 zapsány do I. oddílu seznamu znaleckých ústavů Ministerstva spravedlnosti v souladu s ustanovením § 21 zákona č. 36/1967 Sb., o znalcích a tlumočnících (dále jen „zákon o znalcích“).

Mgr. Vítězslav Němčák, legislativní odbor Ministerstva spravedlnosti České republiky, email: vitezslav.nemcak@gmail.com

Zákon č. 36/1967 Sb., o znalcích a tlumočnících, odolával jakýmkoliv podstatným novelizacím od svého vzniku až do roku 2011, kdy byla přijata novela č. 444/2011 Sb., která změnila celou řadu ustanovení ve vztahu ke správě znalectví. Zavedla například správní delikty, rozvedla povinnosti mlčenlivosti apod. Tato novela měla být pouze rychlým zásahem s cílem posílit dohled nad znalci a měl ji následovat zcela nový zákon o znalcích. Proto byl připraven a následně usnesením vlády ze dne 16. listopadu 2011 č. 834 schválen věcný záměr zákona o znalcích (dále „věcný záměr“), který zevrubně popisuje obsah plánovaného zákona. Záměrem bylo upravit znaleckou činnost a tlumočnickou a překladatelskou činnost ve dvou samostatných zákonech. V návaznosti na tento věcný záměr byl relativně dlouhou dobu na Ministerstvu spravedlnosti připravován návrh zákona o soudních znalcích (dále „návrh zákona o znalcích“), který byl nakonec zaslán do připomínkového řízení dne 27. 5. 2013. Shromážděné připomínky nicméně nebyly vypořádány a práce na novém zákoně se vlivem politických událostí (demise vlády a následné rozpuštění Poslanecké sněmovny) zastavily.

Some issues of law expert activity and its possible development

This article deals with selected issues relating to legislation governing judicial experts and its possible future development. Expert and translator Act from 1967 was not substantially amended until 2011, but the legislation still remains outdated. Last government prepared the bill on judicial experts, but due to political consequences this draft law was not finally voted. The author of this text analyses the aim of the legislation on experts, organisation of state administration of experts, exercise of expert’s duties by moral persons and conditions for nominating an expert.