Časopis Státní zastupitelství 6/2015

JUDr. Eva Szabová, PhD., interní doktorandka Katedry trestního práva a kriminologie Prf Trnavské univerzity, email: eva.szabova@truni.sk
Prof. JUDr. Ivan Šimovček, CSc., člen Katedry trestního práva a kriminologie, Prf Trnavské univerzity, email: simovcek@stonline.sk

Vychádzajúc z poňatia restoratívnej justície formulovaného Howardom Zehrom, lídrom v oblasti rozvoja modernej justície restoratívneho typu, podľa ktorého restoratívna justícia je primárne prostriedkom riešenia potrieb obetí trestných činov, možno bezpochyby vysloviť domnienku o centrálnej úlohe a nezastupiteľnom postavení obete v rámci resto-ratívneho konceptu trestnej justície. Predmetnú myšlienku možno zdôrazniť poukazom na princípy uplatňované v rámci restoratívneho systému, osobitne poukazom na princíp podpory a ,,ozdravenia“ obetí trestných činov, ktorý stelesňuje kľúčový, primárny princíp predmetného systému a ktorý súčasne predstavuje jeden z najvýraznejších roz-dielov identifikovaných v rámci komparácie resto-ratívnej justície s justíciou retributívnou.

Injured Person Status in the System of Restorative Justice

The contribution carries out detailed view of the issue of the injured party (victim) in the system of restorative justice. At the first place of contribution the authors perform the comparison focused on the fundamental differences related to the status of victim that are typical for restorative justice in comparison with the retributive type of criminal justice. Subsequently, the authors formulate key question of this contribution, what extent can the position of crime victims be considered as primary and central in the restorative justice system. In this context, the contribution provides identification of aspects of the negative character which may be detected in the system of restorative justice. On the basis of detailed analysis of identified shortcomings, the authors tried to formulate the most appropriate answer to the questions related to the central role of victim in restorative system.

JUDr. Lumír Crha,státní zástupce, Nejvyšší státní zastupitelství, email: lcrha@nsz.brn.justice.cz

Již jen skuteční pamětníci zažili dobu, kdy veřejný žalobce vydával rozhodnutí o vzetí obviněného do vazby. Podle § 68 zákona č. 141/1961 Sb., o trestním řízení soudním (trestní řád), ve znění do 31. 12. 1991, kdy nabyla účinnosti novela provedená zákonem č. 558/1991 Sb., rozhodoval o vazbě v přípravném řízení prokurátor. Tedy jak o vzetí do vazby tak i o propuštění z vazby. Oprávnění prokurátora, a později státního zástupce, ve vazebním řízení byla v dalších letech zužována či rozšiřována, podle toho, zda byl kladen akcent na ekonomii trestního řízení nebo na ochranu práv obviněných. Z nyní platného ustanovení § 73b citovaného trestního řádu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen trestní řád), je patrno, že státní zástupce, jakožto orgán činný v trestním řízení, může do vazebního řízení vstoupit v zásadě ve dvou rolích.

Differentiation of Authorized Prosecutors to Ordered Release of the Accused from Custody or Convicts from Prison

The author describes the individual rights of prosecutors dismissing the accused from custody or sentenced of imprisonment. It points out that these permissions are not universal. He states in which situations and which prosecutors may order the prison release of the accused or convicted. Secondly he justifies, why can the prosecutors overseeing detention in the prison dismiss only such person, as should release the prison itself. Finally are summarized differences between the privileges prosecutors’ district and regional prosecutors‘ offices in a table.

JUDr. Roman Vicherek, soudce Okresního soudu v Ostravě, doktorand na Katedře trestního práva Prf MU, email: roman.vicherek@post.cz

Trest domácího vězení je trestem, který byl zaveden do novodobého[1] českého trestního práva poměrně nedávno, teprve zákonem č. 40/2009 Sb., tr. zákoník, s účinností od 1. 1. 2010. Důvodem zavedení tohoto nového druhu trestu bylo potrestání pachatele při zachování jeho rodinných a pracovních vazeb, tedy bez negativních dopadů uvěznění pachatele, čímž dochází ke snížení rizika recidivy trestné činnosti u pachatele a současně pachatel nebude stigmatizován vězeňským prostředím. Druhým neméně důležitým důvodem byla možnost úspory finančních prostředků při výkonu trestu, kdy výkon trestu domácího vězení by měl být pětkrát levnější než výkon trestu odnětí svobody ve věznici.

Z důvodové zprávy k zákonu č. 40/2009 Sb. zjišťujeme, že tento druh trestu je vnímán zákonodárcem jako „alternativa především k nepodmíněnému trestu odnětí svobody, který by měl být ukládán osobám, které je třeba s přihlédnutím k povaze a závažnosti trestného činu, osobě pachatele i možnostem jeho resocializace sice bezprostředně postihnout omezením osobní svobody (nestačí jen podmíněné odsouzení), ale postačuje vzhledem k jejich osobním vlastnostem a rodinným poměrům podstatně menší intenzita zásahu vůči nim“.

[1]     Nejedná se však vůbec o první zařazení tohoto druhu trestu do právního řádu, který platí na území ČR, kdy zde již je poměrně dávná historická zkušenost. Tím je míněno ustanovení § 262 zák. č. 117/1852 ř. z., o zločinech, přečinech a přestupcích, který jej umožňuje uložit namísto vězení v případě, že „trestanec byl člověk bezúhonné pověsti a kdyby, jsa vzdálen ze svého příbytku, nemohl si hleděti svého úřadu, svého obchodu nebo svého výdělku“. Podmínkou byl slib odsouzeného, že se pod žádnou záminkou nevzdálí ze svého domu, popř. postavení stráže k jeho příbytku.

Conversion of the House Arrest – Thing in Practice almost Impossible

The article deals with the issue of house arrest, which led courts to conclude that impose this form of punishment is inefficient and contrary to the purpose of punishment. This is an issue of commuting the sentence of house arrest to prison sentence. The current legislation allows convicts to whom this form of punishment imposed to avoid this penalty by procedural obstruction. Article aims to this problem, in practice sometimes rather neglected, highlight and offer solutions to this problem.

Mgr. Vladimír Hackl, státní zástupce, Městské státní zastupitelství v Praze, email: vhackl@msz.pha.justice.cz

Ve spojitosti s dohledovou praxí v rámci soustavy státního zastupitelství se lze čas od času setkat s dohledem, který je realizován nad samotnou dohledovou činností. Ve své podstatě se jedná o kontrolu toho, jak je nejblíže vyšším státním zastupitelstvím prováděna, popř. jak byla provedena, kontrola postupu státního zastupitelství činného v jedné či více věcech. Zpravidla se pak v této souvislosti hovoří o dohledu nad dohledem nebo o tzv. naddohledu (dále též „dohled nad dohledem“ či „naddohled“). Nutno podotknout, že institut naddohledu působí již při poněkud bližším pohledu na systém, zaštiťující se nezávislostí svých protagonistů, jakož i jednotlivých stupňů, tak trochu „podezřelým“ dojmem. Ne-lze však odhlédnout od toho, že kontrola funkčnosti kontrolních mechanismů, resp. vícestupňová kontrola, pojmově možná je a dozajista se v praxi i uplatňuje, a to nejen v letectví či kosmonautice. S určitou úrovní kontroly, zpravidla vrcholnou, se však taková kontrola již nepojí. Proto také řada specializovaných kontrolních institucí ve sféře výkonu veřejné moci dalšímu řádnému kontrolnímu mechanismu již nepodléhá, resp. jejich kontrolní postupy jsou „nanejvýš“ předmětem přezkumu soudního, popř. podléhají určité kontrole v rámci systému dělby moci, která muže být už jen politická, čemuž pak ovšem odpovídají i její, zpravidla omezené, nástroje.

Supervising Supervision? In Consideration please!

The paper deals with the issue of inspection surveillance activities within the system of prosecution, in the form of so-called oversight supervision, which is in practice upon as a permissible. The author notes in particular the absence of clear legal basis for the implementation of such controls. Therefore it would not involve procedures impinging to the exclusive competence of lower levels prosecutor‘s office in any way. If the aforementioned postulate would be ignored, it could, in concrete (esp. Criminal) cases, lead to procedures that would be in contrary to fundamental constitutional principles, as is the author opinion.

JUDr. Miroslav Růžička, Ph.D., státní zástupce a ředitel ALO, Nejvyšší státní zastupitelství, email: mruzicka@nsz.brn.justice.cz

Většinou se nepochybuje o tom, že v průběhu trestního řízení mohou být dotčena poměrně zásadním způsobem práva nejen osob v postavení podezřelého, obviněného, obžalovaného, případně odsouzeného, či dalších subjektů, jež by rovněž bylo možno podřadit pod obecnější kategorii „osob, proti nimž se trestní řízení vede“,ale i osob (či subjektů) jiných. Ve vztahu k zásahům do práv těchto jiných osob (stejně jako o zásazích do práv osoby, proti níž se trestní řízení vede) lze jen velmi rámcově uvést, že právě tohoto souboru otázek se týká zásada zdrženlivosti a přiměřenosti, která novelou trestního řádu č. 265/2001 Sb. byla poprvé výslovně zakotvena v trestnímu řádu, byť i před touto novelou byla její existence vyvozována z řady dalších ustanovení trestního řádu, případně obecně z Listiny základních práv a svobod. Zásada zdrženlivosti a přiměřenosti spočívá v tom, že orgány činné v trestním řízení budou v míře co nejmenší zasahovat do základních práv a svobod občanů. Tato zásada, pokud jde o osobu, proti níž se řízení vede, navazuje na zásady řádného zákonného procesu (§ 2 odst. 1 tr. ř.) a presumpce neviny (§ 2 odst. 2 tr. ř.), které doplňuje a prohlubuje, zároveň je však širší, poněvadž se vztahuje nejen na tuto osobu, ale na všechny osoby, kterých se trestní řízení jakýmkoli způsobem dotýká (poškozené, svědky, znalce, zúčastněné osoby, atd.).

Supervision in the System of Public Prosecution Servic

This contribution deal with the theme of supervision in the system of the Public Prosecution Service in the Czech Republic. This theme is very highly and constantly topical, which has made much problems in practice. The paper analyses questions relating to external and internal supervision, as the same incentives that is aimed to performance of the supervision, and the problem so called „compulsory“, or „facultative“ of supervision. The contribution has mentioned some drafts of the amendments of the legal regulation of supervision in future.

JUDr. Kateřina Šimáčková, Ph.D.,soudkyně Ústavního soudu, email: Katerina.Simackova@usoud.cz
Jan Kratochvíl, odborný asistent na Prf UPOL, asistent soudkyně Ústavního soudu, email: Jan.Kratochvil@usoud.cz

Právo na účinné vyšetřování, i když jej lze nalézt i explicitně v některých mezinárodních smlouvách, je především detailně rozpracováno v judikatuře Evropského soudu pro lidská práva (dále jen „ESLP“), odkud je přebral i Ústavní soud. V případě některých práv zakotvených v evropské Úmluvě o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen „Úmluva“) ESLP dovodil povinnost státu provést účinné vyšetřování zásahů do těchto práv. Účelem této povinnosti je v prvé řadě zajištění efektivní implementace vnitrostátních zákonů na ochranu těchto lidských práv, tedy nalezení pachatelů odpovědných za jejich porušení a přivedení pachatelů ke spravedlnosti a potrestání. Pokud by taková povinnost nevznikala, odrazující účinek zákonů na ochranu před zásahy do těchto práv by byl značně snížen a jejich ochrana by nebyla příliš účinná v praxi. Přitom jednou ze základních povinností státu, které vyplývají z konceptu lidských práv, je zajistit účinné požívání lidských práv všemi osobami pod státní jurisdikcí.

Prosecutor’s Office, Institute of Surveillance and the Right for the Effective Investigation

The article describes role of public prosecutors in guaranteeing the right to an effective investigation, which is part of especially right to life, prohibition of ill-treatment and prohibition of slavery and forced labour. Its first part explains content of the right to an effective investigation. Its second part deals with the role of public prosecutors in fulfilling this right specifically. The last part of the article deals with the specific question of the supervisory powers of superior public prosecutors’ offices in the context of the obligation to carry out an effective investigation.