Časopis Státní zastupitelství 1/2016

  • Měl by být zachován institut tzv. „dohledu nad dohledem“?
  • Rozhovor s prezidentkou Bílého kruhu bezpečí Petrou Vitoušovou
  • Ústavněprávní pozice státního zastupitelství (Jan Musil)
  • Od nepřímého pachatelství k přímému (skrze quasispolupachatelství sui generis),
    anebo beztrestnost? (Vladimír Kratochvíl)
  • K podmínkám aplikace kvalifikované skutkové podstaty z pohledu zavinění aneb
    zamyšlení nad dvěma rozhodnutími (Ivo Kouřil)
  • „Potřebujeme se, nebo ne?“: součinnost státních zástupců s PMS ČR v kontextu práce
    s pachateli trestných činů (Jan Tomášek, Jan Rozum, Jiří Vlach)
  • K nutnosti důsledného odůvodnění příkazu k domovní prohlídce jakožto neodkladného
    či neopakovatelného úkonu (Veronika Pochylá)
  • Alternativy k trestnímu řízení využívané v Anglii (Jana Kursová)

Přehled článků s perexem z časopisu Státní zastupitelství 1/2016

Alternativy k trestnímu řízení využívané v Anglii

Mgr. Bc. Jana Kursová, doktorandka na Katedře trestního práva Prf MU, asistentka soudce Ústavního soudu, e-mail: Jana.Kursova@usoud.cz

Cílem příspěvku je představit jednotlivé alternativy k trestnímu řízení využívané v Anglii a detailněji přiblížit podmínky jejich aplikace a příslušnou právní úpravu. Alternativy klasického trestního řízení jsou v Anglii nejčastěji obecně označovány jako „out-of-court disposals“ (mimosoudní způsoby vyřízení věci), často se ale v odborné literatuře také objevuje termín „alternatives to prosecution“ (alternativy k trestnímu stíhání) nebo případně také termíny „alternatives to charging“ (alternativy k obžalobě) nebo „diversions“ (odklony).

K nutnosti důsledného odůvodnění příkazu k domovní prohlídce jakožto neodkladného či neopakovatelného úkonu

Mgr. Veronika Pochylá, doktorandka Katedry trestního práva Prf UP, vedoucí referent vědy a výzkumu, organizační asistent Centra pro klinické právní vzdělávání, e-mail: veronika.pochyla@upol.cz

Domovní svoboda již svou povahou a významem spadá mezi základní lidská práva a svobody a dotváří tak osobnostní sféru jedince, což představuje nezbytnou podmínku jeho důstojné existence a rozvoje lidského života vůbec. Jako taková musí být i demokratickým právním řádem chráněna, a to nejlépe prostřednictvím norem té nejvyšší právní síly. Nicméně tato ochrana není bezvýjimečná, ve zvláštních případech, kdy je nutné bránit demokratickou společnost či ústavně zaručená práva a svobody jiných, sám ústavní pořádek ČR průlom do ochrany domovní svobody připouští. Jedním z takových možných legálních zásahů do základního práva na nedotknutelnost soukromí dle čl. 7 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále již jen Listina), nedotknutelnost obydlí dle čl. 12 Listiny, resp. práva na respektování soukromého života podle čl. 8 Evropské úmluvy o ochraně lidských práv a svobod, je institut domovní prohlídky. Ještě citelnějším zásahem do základního práva osoby, vůči níž tento institut směřuje, je pak provedení domovní prohlídky ve fázi prověřování, tedy ještě před zahájením trestního stíhání. Realizace takovéhoto úkonu se může zdát nedostatečně legitimní, neboť orgány činné v trestním řízení využívají institutu, který je způsobilý citelně zasáhnout do práva či oprávněného zájmu osoby, a to bez ohledu na fakt, že dosavadní průběh prověřování právě pro zahájení trestního stíhání neposkytuje dostatečný podklad.

„Potřebujeme se, nebo ne?“: součinnost státních zástupců s PMS ČR v kontextu práce s pachateli trestných činů

PhDr. Jan Tomášek, Ph.D., Mgr. Jan Rozum, Mgr. Jiří Vlach, Institut pro kriminologii a sociální prevenci

Jedním z prvků charakterizujících moderní systémy trestní justice je široké využívání odklonů od klasického trestního řízení, stejně jako nejrůznějších alternativ k trestu odnětí svobody. O jejich uplatnění se uvažuje v podstatě vždy, kdy je to vzhledem k charakteru spáchaného skutku a k osobnosti pachatele možné. Důvody jsou zřejmé – na jednu stranu se společnost snaží předejít negativním dopadům uvěznění na osobnost odsouzeného (tedy efektu tzv. prizonizace), na stranu druhou vstupují do hry zájmy ekonomické (snaha omezovat vysoké náklady spojené s provozem věznic). Tyto trendy jsou zcela patrné i ve vývoji domácí trestní politiky. Nabídka alternativních sankcí i možností odklonu je dnes srovnatelná se situací ve většině ekonomicky vyspělých demokratických zemí světa.

K podmínkám aplikace kvalifikované skutkové podstaty z pohledu zavinění aneb zamyšlení nad dvěma rozhodnutími

JUDr. Ivo Kouřil, soudce Nejvyššího soudu, e-mail: ivo.kouril@nsoud.cz

Následující řádky jsou stručnou reakcí na dvě konkrétní trestní věci (shodou okolností se obě týkaly trestného činu loupeže), s nimiž jsem měl možnost se seznámit při rozhodování o dovolání obviněných v loňském roce. Zaujaly mne tím, že v nich byly – v případě prvním v podobě vyjádření státní zástupkyně k dovolání obviněného, v případě druhém v podobě vydaných odsuzujících rozhodnutí – prezentovány názory týkající se dovození viny obviněného, které neshledávám správnými. Protože jako vadné vnímám závěry, které byly vysloveny stran existence zavinění těžšího následku obviněnými, pokládám úvodem za vhodné připomenout hmotněprávní východiska, která je třeba při rozhodování o vině pachatele konkrétně zjištěným skutkem zohlednit.

Od nepřímého pachatelství k přímému (skrze quasispolupachatelství sui generis), anebo beztrestnost?

prof. JUDr. Vladimír Kratochvíl, CSc., poradce Oddělení dokumentace a analytiky judikatury Nejvyššího soudu, e-mail: kratecv@seznam.cz

Trestní praxe opět nedávno potvrdila, že nejrůznější formy pachatelství, jmenovitě přímé a nepřímé, jakož i trestné součinnosti skutečnézdánlivé, tak jak je nabízí trestněprávní teorie, nemusí vždy a ve všech případech vůbec dosáhnout (nebo alespoň ne bez určitých problémů) na konkrétní kauzu tak, aby šlo o trestní postih, resp. o trestní odpovědnost založenou nejen spravedlivě, nýbrž i způsobem zcela zákonným. Jinými slovy, nikdy nevyloučíme případy, při jejichž právním posuzování se orgán činný v trestním řízení „nebezpečně“ přiblíží až k okraji „propasti beztrestnosti“ (tedy k mezeře v zákoně). Ač je to při úrovni propracovanosti trestněprávní regulace obsažené v trestním zákoníku (§ 110 zák. č. 40/2009 Sb., v pozdějším znění, podle povahy věci dále i „TrZ“, „ZSM“, „TOPOZ“) dnes už málo pravděpodobné, čas od času se takové případy přece jen mohou vyskytnout. Další takový pak vyvolal potřebu sepsání následujícího textu, neboť do budoucna jejich opakování v různých nuancích nelze vyloučit.

Ústavněprávní pozice státního zastupitelství

prof. JUDr. Jan Musil, CSc., soudce Ústavního soudu, e-mail: jan.musil@usoud.cz

Klasický systém dělby státní moci, tak jak jej formuloval např. John Locke, Charles de Montesquieu nebo Immanuel Kant, rozeznává tři druhy moci: zákonodárnou (legislativa), výkonnou (exekutiva) a soudní (judikativa). Začlenění některých státních orgánů do systému dělby moci je naprosto zřejmé a nezpochybnitelné; nikdo zajisté nezaváhá nad tím, do jakého segmentu moci zařadit parlament, vládu nebo soudy. Pozice jiných orgánů je však méně samozřejmá – ústavodárce je může začlenit do libovolného jím zvoleného segmentu moci; může postupovat také tak, že tuto otázku v ústavních předpisech vůbec explicite neupraví a ponechá její řešení „podústavním“ předpisům. Mezi takové orgány, jejichž místo v systému dělby moci je nesamozřejmé, patří také státní zastupitelství (prokuratura). Z tohoto hlediska nalezneme v různých zemích rozdílná řešení.