Časopis Státní zastupitelství 4/2016

plk. Ing. Roman Hradil, Ph.D., vedoucí oddělení genetických analýz Kriminalistického ústavu Praha
Mgr. Jiří Kožina, státní zástupce Okresního státního zastupitelství v Chomutově, e-mail: jkozina@osz.chv.justice.cz

Jedním z důležitých důkazů v trestním (respektive obecně soudním) řízení je znalecký posudek. Ačkoli je opakovaně judikováno, že znalecký posudek není důkazem vyšší síly než důkazy jiné a že jeho závěry nemají být přijímány nekriticky, je z některých rozhodnutí patrné, že se to ne vždy podaří. Je to celkem pochopitelné, vždyť znalecké posudky jsou vyžadovány tam, kde je zapotřebí posouzení věcí za využití odborných znalostí, kterými rozhodující orgán nedisponuje a jsou mu zprostředkovány právě znalcem. Rozhodující orgány by přesto na přezkum správnosti znaleckého posudku neměly rezignovat.

JUDr. Roman Vicherek, soudce Okresního soudu v Ostravě, externí doktorand na katedře trestního práva PrF MU, e-mail: roman.vicherek@upol.cz

Zjednodušené řízení je relativně samostatným typem řízení, které se koná před samosoudcem a navazuje na zkrácené přípravné řízení. Předmětné řízení je upraveno v oddílu pátém hlavy dvacáté trestního řádu § 314b trestního řádu. Nejedná se o ucelenou úpravu, ale o úpravu specifickou, kdy, pokud zde není obsažena zvláštní úprava, použijí se ostatní ustanovení o řízení před samosoudcem (§ 314a až § 314g tr. řádu), popřípadě obecné předpisy platné pro trestní řízení. Předmětná forma řízení byla do právního řádu ČR zavedená novelou trestního řádu provedenou z. č. 265/2001 Sb. s účinností od 1. 1. 2002.

JUDr. Miroslav Petrák, Okresní státní zastupitelství v Jindřichově Hradci

Výrazný vliv na konec trestního řízení má zcela nepochybně státní zástupce. Ten je za splnění podmínek uvedených v § 307 trestního řádu oprávněn podmíněně zastavit trestní stíhání obviněného. Předkládaná stať pojednává o kauze, v níž je vedeno trestní stíhání pro majetkové delikty proti obviněnému, k jehož návrhu insolvenční soud podle § 406 odst. 1 insolvenčního zákona schválí oddlužení (ve formě plněním splátkového kalendáře ve smyslu § 406 odst. 3 insolvenčního zákona), a bez ohledu na tato rozhodnutí věřitel, jemuž byla trestným činem (respektive dlužníkem) způsobena majetková škoda, se (věřitel, poškozený) připojí k trestnímu řízení s náhradou škody ve smyslu § 43 odst. 3 trestního řádu a navrhne, aby soud v odsuzujícím rozsudku uložil obžalovanému povinnost nahradit v penězích škodu, jež byla poškozenému trestným činem způsobena (za splnění podmínek uvedených ve větě třetí a čtvrté naposledy citovaného ustanovení). Kruciálním problémem je, jak se má státní zástupce v případě podmíněného zastavení trestního stíhání vypořádat s uplatněným nárokem na náhradu škody.

Mgr. Zdeněk Michora, asistent soudce trestního kolegia Nejvyššího soudu, doktorand na Katedře trestního práva PrF MU, e-mail: zdenekmichora@gmail.com

Problematika potírání korupce stojí na předních místech každé vyspělé společnosti. Důkazem toho mohou být například výstupy z mezinárodních organizací, které se obecně zabývají toliko nejpalčivějšími otázkami s mezinárodním prvkem. Dalším indikátorem může být obsažení skutkových podstat úplatkářství v trestních zákonících, jinými slovy skutečnost, že korupční jednání je stíháno těmi nejinvazivnějšími prostředky práva, kterými stát disponuje. Úskalí odhalování korupce je totiž hned několik. Zaprvé je třeba zdůraznit, že korupce parazituje na fungování společnosti od nepaměti, není tedy závislá na formě vlády. Někteří autoři ji řadí mezi trestné činy bez oběti, což je do jisté míry zavádějící.

JUDr. Pavel Kučera, státní zástupce Nejvyššího státního zastupitelství, e-mail: PKucera@nsz.brn.justice.cz

Mám za to, že není třeba blíže vysvětlovat či zdůrazňovat všeobecně známý fakt, že záměrné lidské jednání směřující k určitému cíli vždy prochází tu více, tu méně postřehnutelnými stupni uskutečnění předsevzatého výsledku. To plně platí i pro úmyslnou trestnou činnost. I jednání, kterým je naplňována deliktní podstata určitého trestného činu, se vždy určitým způsobem rozvijí směrem k dosažení pachatelem zamýšleného zločinného cíle. Uznání existence a následné rozlišování v úvahu přicházejících vývojových stadií trestného činu má přitom praktický význam především z toho důvodu, že pachateli se ne vždy podaří zamýšlený delikt dokonat, ačkoliv již přistoupil k jeho realizaci či podnikl vše, co považoval z hlediska jeho dokonání za nezbytné.