Časopis Státní zastupitelství 5/2016

  • Rozhovor s Martinem Erazímem
  • Prokuratura Evropské unie – Úřad evropského veřejného žalobce (Péter Polt)
  • Vybrané hmotnoprávne aspekty trestnej zodpovednosti právnických osôb v Slovenskej republike (Jozef Čentéš)
  • Legalita a oportunita ve světle připravované rekodifikace trestního procesu (Michal Jílovec, Vítězslav Kozák)
  • Penále za nezaplacené pojistné na sociální pojištění, na zdravotní pojištění a aplikace zásady ne bis in idem (Renata Letková)
  • Problémy a limity rekognice vyplývající ze zásady „nemo tenetur se ipsum accusare“ (Veronika Pochylá)
  • Odlišení pokusu trestného činu od jeho přípravy za platnosti trestního kodexu z roku 1852 (Pavel Kučera)

Přehled článků s perexem z časopisu Státní zastupitelství 5/2016

Odlišení pokusu trestného činu od jeho přípravy za platnosti trestního kodexu z roku 1852

JUDr. Pavel Kučera, státní zástupce Nejvyššího státního zastupitelství, e-mail: PKucera@nsz.brn.justice.cz

Konstatoval, že o beztrestném přípravném jednání může být řeč jedině tehdy, pokud zlý úmysl ještě nedošel výrazu v nějaké konkrétní činnosti. Jakmile se úmysl spáchat trestný čin projevil navenek činem předsevzatým za účelem jeho realizace, je tu podle Nejvyššího soudu, tak jako v tomto případě, pokus o trestný čin. Podle názoru Nejvyššího soudu totiž „Kriterion pokusu na rozdíl od pouhého jednání přípravného nespočívá ve větším či menším přiblížení se cíli, zákonem trestním zakázanému, ani v tom, obsahuje-li čin pachatelův více či méně podmínek pro dosažení cíle, nýbrž jen v tom, projevil-li se k dosažení trestného cíle nesoucí se úmysl pachatelův zcela zřetelně v zevním ději, pachatelem předsevzatém, stělesnil-li se zlý úmysl pachatelův v zevním jeho konání. O tom však nemůže býti v tomto případě nejmenší pochybnosti.“ Jen pro úplnost poznamenám, že tato konkrétní věc by byla pravděpodobně označena za pokus i objektivisty, neboť obviněný zde již podle mého názoru přímo započal s realizací jednání popsaného v předmětné zákonné deliktní podstatě (srov. § 172 trestního zákona z roku 1852). Nelze se tedy divit, že jeho námitky neakceptoval v té době subjektivisticky orientovaný Nejvyšší soud.

Problémy a limity rekognice vyplývající ze zásady „nemo tenetur se ipsum accusare“

Mgr. Veronika Pochylá, interní doktorandka na Katedře trestního práva PrF UP v Olomouci, e-mail: veronika.pochyla@upol.cz

Zásada „Nemo tenetur se ipsum accusare“ (dále již jen jako „Nemo tenetur“), jež je na vnitrostátní úrovni zakotvena v článku 37 odst. 1, článku 40 odst. 2, 3 a 4 Listiny základních práv a svobod (dále již jen jako „LZPS“), má svůj původ v Pátém dodatku americké ústavy z roku 1791 a ve své podstatě znamená, že „Nikdo nesmí být v trestní věci donucován k tomu, aby vystupoval jako svědek proti sobě.“ Stejně jako její americký originál prodělala i česká obdoba tohoto principu znatelný vývoj v otázce dopadu zásady na okruh činností a aktivit vyžadovaných od obviněného (dále používáno jako zkratka pro jakoukoliv osobu, proti níž se trestní řízení vede). Od původní aplikace toliko na výslech obviněného či jakékoliv jiné formy komunikace s osobou, proti níž je vedeno trestní řízení, až po de facto jakékoliv aktivní jednání obviněného, kterým by mohl eventuálně přispět k obvinění proti sobě. V americké nauce se hovoří o „privilege against self-incrimination“. V následujícím textu se chci zaměřit na zásadu „Nemo tenetur“ z pohledu problémů a omezení, které její někdy až bezbřehá interpretace přináší při realizování znovupoznávacího úkonu – rekognici.

Penále za nezaplacené pojistné na sociální pojištění, na zdravotní pojištění a aplikace zásady ne bis in idem

Mgr. Renata Letková, státní zástupkyně Obvodního státního zastupitelství pro Prahu 5, e-mail: renata.letkova@centrum.cz

Již řadu měsíců je v reakci na průlomové usnesení rozšířeného senátu Nejvyššího správního soudu ze dne 24. 11. 2015, sp. zn. 4 Afs 210/2014, jímž bylo s ohledem na konstantní judikaturu Evropského soudu pro lidská práva rozhodnuto o tom, že daňové penále je v podobě účinné od 1. 1. 2007 sankcí, která má povahu trestu, vedena bouřlivá diskuse ohledně dopadů uložení daňového penále na trestní řízení vedená pro podezření ze spáchání trestného činu zkrácení daně, poplatku a podobné povinné platby dle § 240 zákona č. 40/2009 Sb., trestní zákoník, (dále jen „trestní zákoník“) a aplikace zásady ne bis in idem zakotvené zejména v článku 4 protokolu číslo 7 k Úmluvě o ochraně lidských práv a základních svobod, kterou je Česká republika vázána, která je promítnuta do českého právního řádu v § 11 odst. 1 písm. j) zákona č. 141/1961 Sb., trestní řád, (dále jen „trestní řád“) v těchto řízeních. V jejím rámci si nelze nevšimnout, že odborná veřejnost, ač napjatě, spíše očekává, že podaná dovolání v této otázce nepřinesou jiný výsledek než judikáty potvrzující, že závěry o tom, že daňové penále je sankcí trestní povahy, je třeba promítnout do vedených trestních řízení tak, že v důsledku jeho uložení je na místě aplikovat zásadu ne bis in idem, tedy že bude dle § 11 odst. 1 písm. j) trestního řádu bránit trestnímu stíhání téhož subjektu pro týž skutek.

Legalita a oportunita ve světle připravované rekodifikace trestního procesu

Mgr. Michal Jílovec, právní čekatel Okresního státního zastupitelství Brno-venkov, doktorand na katedře trestního práva PrF MU v Brně
Mgr. Vítězslav Kozák, právní čekatel Okresního státního zastupitelství v Kroměříži

Základní zásady trestního řízení vychází z ústavních základů demokratického právního státu, vyjadřují principy v těchto základech obsažené a lze je chápat jako vůdčí právní ideje, kterým toto postavení přiznává zákon č. 141/1961 Sb., o trestním řízení soudním (trestní řád), ve znění pozdějších předpisů (dále jen „trestní řád“). Těmto hodnotám je pak zejména prostřednictvím § 2 trestního řádu určeno konkrétní vyjádření v podobě základních zásad trestního řízení. Na těchto zásadách, tvořících pomyslné základní stavební jednotky, je budováno celé trestní řízení; také se v nich nejvýrazněji projevuje samotná podstata trestního řízení. Význam základních zásad trestního řízení spočívá mimo jiné také v tom, že jsou nezbytným předpokladem a zároveň účinnou zárukou provedení trestního řízení v souladu se zákonem (zaručují jeho dodržování), zajišťují důslednou ochranu společnosti, ale i práva a oprávněné zájmy občanů, jakož i osob, proti nimž se trestní řízení vede. V souhrnu tak napomáhají k dosažení smyslu a účelu trestního řízení vyjádřeného v § 1 odst. 1 trestního řádu.

Vybrané hmotnoprávne aspekty trestnej zodpovednosti právnických osôb v Slovenskej republike

prof. JUDr. Jozef Čentéš, PhD., Generálna prokuratúra Slovenskej republiky, Právnická fakulta Univerzity Komenského v Bratislave, e-mail: jozef.centes@flaw.uniba.sk

Dňa 1. januára 2016 sme si v Slovenskej republike pripomenuli 10 výročie zavŕšenia reformy trestného práva, keď 1. januára 2006 nadobudli účinnosť zákon č. 300/2005 Z. z. Trestný zákon v znení neskorších predpisov (ďalej len „Trestný zákon“), a zákon č. 301/2006 Z. z. Trestný poriadok v znení neskorších predpisov (ďalej len „Trestný poriadok“). Súčasťou pôvodného návrhu Trestného zákona boli aj ustanovenia o trestnej zodpovednosti právnických osôb. Konkrétne v pôvodnom návrhu Trestného zákona (vládny návrh zákona č. 656) bola obsiahnutá piata hlava s názvom „Trestná zodpovednosť právnických osôb“ (§ 122 až 130), ktorá ustanovovala model tzv. pravej trestnej zodpovednosti právnických osôb. Podľa dôvodovej správy k návrhu Trestného zákona sa týmto ustanovením zavádza originálna trestná zodpovednosť právnických osôb. Tým sa ustupuje od tradičného „societas deliguere non potest“ (spoločnosť – korporácia nemôže byť potrestaná – pozn. autora). Pre úplnosť možno uviesť, že pôvodný návrh Trestného zákona, ktorý obsahoval aj ustanovenia o trestnej zodpovednosti právnických osôb, bol vzatý v roku 2005 v rámci legislatívneho procesu späť. Nový návrh Trestného zákona, ktorý bol predložený následne na prerokovanie a schválenie Národnej rade Slovenskej republiky, neobsahoval ustanovenie o trestnej zodpovednosti právnických osôb.