Časopis Státní zastupitelství 6/2016

Mgr. Kateřina Hlaváčová, doktorandka na katedře trestního práva PrF MU v Brně, e-mail: kata.hlavac@gmail.com

Jednou z často diskutovaných otázek v souvislosti s činností Generální inspekce bezpečnostních sborů (dále jen „generální inspekce“) je užití výsledku tzv. zkoušky spolehlivosti jako důkazu v trestním řízení. Zkouška spolehlivosti známá také jako zkouška odolnosti protiprávnímu jednání spočívá v navození situace, kterou je zkoušený pracovník bezpečnostních sborů povinen řešit v rámci své pravomoci a působnosti. Při provádění zkoušky spolehlivosti inspektor generální inspekce předstírá, že je běžným občanem za účelem zjištění, zda zkoušený pracovník v dané situaci dodrží právní a interní předpisy, či za účelem prověření obecné kvality vykonávané práce zkoušeným pracovníkem. Inspektor tak může například navodit zdání, že je pachatelem dopravního přestupku, oznamovatelem trestného činu či nálezcem peněženky. O zkoušce spolehlivosti je inspektor povinen vypracovat úřední záznam a její průběh dokumentovat obrazovým a zvukovým záznamem, a to z důvodu následného vyhodnocení zákonnosti takového postupu. Dopustí-li se zkoušený pracovník správního deliktu nebo trestného činu, může sloužit obrazový a zvukový záznam z provedené zkoušky spolehlivosti (dále jen „výsledek zkoušky spolehlivosti“) jako velmi důležitý důkazní prostředek a může být významným důvodem pro zahájení úkonů trestního řízení. Je tedy zřejmá tendence generální inspekce výsledek jako důkaz používat.

JUDr. Adéla Rosůlek, dokorandka na katedře trestního práva PrFUk, právní čekatelka u Okresního státního zastupitelství v Pardubicích, e-mail: arosulek@osz.pce.justice.cz

Článek shrnuje českou právní úpravu ochranného léčení a zabezpečovací detence a tuto srovnává s polským systémem soudem nařízené nucené ochranné léčby a terapeutickými odděleními místních věznic. Závěrem je uvažováno několik dílčích změn platné české právní úpravy inspirovaných analyzovaným polským systémem. Ochrannou léčbu upravuje trestní zákoník (zákon č. 40/2009 Sb.) a zákon o specifických zdravotních službách (zákon č. 373/2011 Sb.). Zabezpečovací detenci trestní zákoník a zákon o výkonu zabezpečovací detence (zákon č. 129/2008 Sb.). Systém léčení psychicky narušených pachatelů trestné činnosti v České republice tvoří terapeutický trojúhelník. Terapie může započít již ve věznici, je-li pachateli namísto trestu nebo vedle něj uložena zabezpečovací detence nebo ochranné léčení, další hrany pomyslného trojúhelníku tvoří ústavní ochranná léčba a ambulantní ochranná léčba vhodná zejména k dovršení terapeutického procesu a udržení dosažených pozitivních změn.

JUDr. Pavel Kučera, státní zástupce Nejvyššího státního zastupitelství, e-mail: PKucera@nsz.brn.justice.cz

Jak vyplývá z názvu předkládaného příspěvku, zabývám se v jeho rámci dílčí otázkou týkající se vztahu dvou významných trestněprávních institutů, a to opomenutí (omisivního jednání) na straně jedné (srov. § 112 trestního zákoníku) a pomoci ke spáchání trestného činu [§ 24 odst. 1 písm. c) trestního zákoníku] na straně druhé. Konkrétně mi jde o odpověď na otázku, zda je možno pomoci pachateli určitého trestného činu i skrze „pouhé“ opomenutí, zda tedy pomocník může jednat omisivně. Nicméně abych vůbec mohl odpověď podat, musím nejprve oba předmětné instituty alespoň stručně popsat. Vzhledem k tomu, že článek je primárně určen informovaným čtenářům, jsem přesvědčen, že postačí i vymezení strohé. Pokud jde o pojem opomenutí, netřeba podrobně vysvětlovat mezi právníky všeobecně známý fakt, že vedle konání představuje jednu ze dvou základních forem lidského jednání. Člověk může navenek projevovat svou vůli buď tak, že koná (jedná komisivně), nebo naopak tak, že cosi opomíjí (jedná omisivně).

JUDr. Ivo Kouřil, soudce Nejvyššího soudu, e-mail: ivo.kouril@nsoud.cz

Na rozdíl od jiných ustanovení trestního řádu právní úprava postupu odvolacího soudu obsažená v hlavě šestnácté (Odvolání a řízení o něm) nedoznala již delší dobu žádných změn. Nabízí se tudíž otázka, zda za této situace má vůbec smysl se otázkami procesních postupů odvolacích soudů při rozhodování o podaném odvolání nadále zaobírat. Vyjdu-li však z poznatků, že zákonným způsobem provedené odvolací řízení je předpokladem vydání správného a zákonného rozhodnutí a že i z tohoto důvodu je otázkám odvolacího řízení věnována trvalá pozornost Nejvyšším soudem, pak zřejmě nebude zcela od věci, pokud se v tomto příspěvku podělím o několik poznatků, které jsem stran současného rozhodování soudů druhého stupně nabyl jako soudce soudu dovolacího.

Dariusz Mazur, Waldemar Żurek, soudci, Krajského soudu v Krakově

Dne 25. října 2015 proběhly v Polsku parlamentní volby, ve kterých vyhrála dosud opoziční strana „Právo a spravedlnost“ („Prawo i sprawiedliwość“), jejímž předsedou je Jarosław Kaczyński. Tato strana šla do volební kampaně s bojovým heslem „Dobrá změna“, kterou měli v Polsku zavést. Ona „Dobrá změna“ měla spočívat v reformě a nápravě řady zanedbaných oblastí veřejného života a umožnit „Polsku zvednout se z kolenou“ v oblasti zahraniční politiky, zejména ve vztahu k Evropské unii. V souladu s nomenklaturou Jarosława Kaczyńského měly být strany, které v Polsku vládly dříve, součástí postkomunistického systému, což jim znemožňovalo zahájit činnosti tohoto druhu. Jak vyplývá z druhu a množství prozatím zahájených legislativních kroků, je oblast justice v širším slova smyslu jednou z hlavních prioritních činností současné vlády. S ohledem na fakt, že již uplynul téměř rok vlády strany „Práva a spravedlnosti“, se můžeme pokusit o přehled dosavadních kroků „dobré změny“ v oblasti spravedlnosti a o předpověď týkající se dalšího směru předpokládaných změn v této oblasti