Časopis Státní zastupitelství 1/2017

JUDr. Ing. Jan Čapek, CSc.,email: jncpk@seznam.cz

Princip in dubio pro reo (v pochybnostech ve prospěch) je třeba subsumovat pod princip presumpce neviny zakotvený v článku 6 § 2 evropské Úmluvy o lidských právech a základních svobodách (dále jen „Úmluva“), jak ve své judikatuře jasně konstatoval Evropský soud pro lidská práva (dále jen „Soud“). Tento princip vyžaduje, aby soudci předem nesdíleli názor, že obviněný spáchal trestný čin, protože důkaz o vině spočívá na straně obžaloby. Totéž platí i pro jiné státní přestavitele, kteří by tak mohli ve svých projevech nevhodnými výrazy (anebo i naprosto zjevně) vyjádřit myšlenku, že určitého jednotlivce pokládají za viníka trestného činu, a ovlivnit tak případně rozhodování trestních soudů. Ze stručného obsahu níže uvedených vybraných rozsudků lze vyvodit závěry o tom, jak Soud tento princip pojímá a interpretuje.

PhDr. Kazimír Večerka, CSc.,vedoucí týmu prevence kriminality mládeže, Institut pro kriminologii a sociální prevenci, Praha, email: kvecerka@iksp.justice.cz

V posledním období se výzkumné snahy Institutu pro kriminologii a sociální prevenci mimo jiné zaměřily i na některé otázky, které vytvářejí společenské klima a které mohou napomáhat rozvoji asociality mladých lidí. Výzkumné šetření se tak soustředilo na názory mladých lidí na příčiny kriminality a sociálně patologických jevů s kriminalitou souvisejících, na otázky právního a mravního vědomí mládeže a jejich postoje k některým otázkám životního stylu. Šetření bylo směrováno na mladé lidi – dívky i chlapce – ve věku 15 – 24 let. Do výzkumného vzorku bylo zahrnuto 1501 respondentů z celého území České republiky. V tomto sdělení se zaměříme jednak na názory mladých lidí na příčiny páchání trestné činnosti jejich vrstevníky, jednak na vztah mladých lidí k některým životním zásadám. Domníváme se, že zjištění tohoto výzkumu mohou pracovníkům justice přiblížit některé aspekty hodnotového světa současných mladých lidí a umožní jim lépe směrovat trestně právní reakci na řešení jejich provinění.

JUDr. Karel Šabata, Ph.D.,předseda senátu, Okresní soud v Uherském Hradišti, email: ksabata@osoud.uhr.justice.cz

Dne 1. 1. 2009 nabylo účinnosti ustanovení § 171 odst. 4 tehdejšího trestního zákona (zákon č. 140/1961 Sb.). Podle jeho tehdejšího znění – kdo se dopustí závažného nebo opakovaného jednání, aby zmařil vykázání provedené podle zvláštního právního předpisu nebo rozhodnutí o předběžném opatření soudu, kterým se ukládá povinnost dočasně opustit společné obydlí a jeho bezprostřední okolí a zdržet se vstupu do něj nebo povinnost zdržet se styku s navrhovatelem a navazování kontaktů s ním, bude potrestán odnětím svobody až na tři léta. Od 1. 1. 2010 nabyl účinnosti nový trestní zákoník (zákon č. 40/2009 Sb.). Tento přebral totožnou právní úpravu, jež je nyní obsažena v ustanovení o přečinu maření výkonu úředního rozhodnutí a vykázání podle § 337 odst. 2. Těmito ustanoveními zákonodárce reagoval na problém domácího násilí v České republice.

PhDr. Šárka Blatníková, výzkumná pracovnice, Institut pro kriminologii a sociální prevenci, email: sblatnikova@iksp.justice.cz

Jedním z míst, kde dochází k omezení osobní svobody a v nichž vykonává státní zastupitelství dozor nad dodržováním právních předpisů, je i prostředí výkonu zabezpečovací detence. Tomuto novému opatření, které u nás mohou soudy ukládat od 1. 1. 2009, se v posledních letech věnovala celá řada odborných pojednání i polemik, a to jak z trestněprávního, tak forenzně psychologicko-psychiatrického pohledu. Následující text si klade za cíl seznámit odborníky z řad státních zástupců s aktuální situací v oblasti ukládání zabezpečovací detence, a zejména s  pachateli, kterým bylo toto opatření v praxi – během tříletého období – uloženo. Zdrojem dat pro nás byly trestní spisy (zejm. analýza znaleckých posudků a rozhodnutí ve věci), justiční statistická evidence (CSLAV), odborná literatura, osobní rozhovory se specialisty i s chovanci detenčního ústavu a také data z dřívějšího výzkumu Institutu pro kriminologii a sociální prevenci (IKSP) k dané problematice. Do výzkumného souboru byly zařazeny osoby, jimž byla uložena zabezpečovací detence – ať již přímo nebo přeměnou ústavního ochranného léčení.

Mgr. Vladimír Hackl,státní zástupce MSZ v Praze, email: vhackl@msz.pha.justice.cz
JUDr. Zbyněk Žďárský,státní zástupce Nejvyššího státního zastupitelství, email: zdarsky@nsz.brn.justice.cz

Formou kratšího příspěvku bych si rád dovolil poukázat na problematiku určení místní příslušnosti v případech spáchání trestného činu zpronevěry. S ohledem na některá rozhodnutí Nejvyššího soudu z poměrně nedávné doby, jakož i s ohledem na praxi, s níž jsem se v rámci výkonu dohledu setkal, mám totiž za to, že se stále ještě jedná o zajímavé a vlastně i poměrně aktuální téma. Východisko pro mé další postřehy bude představovat argumentace Nejvyššího soudu vyslovená v usnesení sp. zn. 11 Td 47/2011: „Za místo spáchání trestného činu je přitom třeba považovat především místo, kde došlo k jednání pachatele naplňujícímu objektivní stránku trestného činu, avšak i místo, kde nastal nebo měl nastat následek trestného činu. …

Prof. JUDr. Jaroslav Fenyk, Ph.D., DSc., advokát, email: kancelar@akfenyk.cz

Otázka subsidiární povahy trestní represe a principu „ultima ratio“ až do nedávna nebyla považována za klíčový problém trestního práva. Tím „až do nedávna“ mám na mysli nový český trestní zákoník č. 40/2009 Sb. Kodex totiž přinesl zásadní změnu koncepce trestného činu, kterou autoři kodexu označují zpravidla jako odklon od materiálního k formálnímu pojetí trestného činu (vypuštění materiálního korektivu – společenské nebezpečnosti činu) a nabízejí definici jinou, která stojí na protiprávnosti. Tato změna by sama o sobě patrně nevyvolávala odborné třenice, kdyby ji zákonodárce neprovázel úpravou, která naopak odborné diskuse na všech úrovních vyvolává a je příčinou nejednotné rozhodovací praxe soudů. Jedná se o ustanovení § 12 odst. 2 trestního zákoníku. Subsidiaritě trestní represe jsem se v odborném tisku věnoval již několikrát a nemám potřebu se, až na nezbytné výjimky, opakovat. Ostatně, čtenář se s obsahem těchto textů může snadno seznámit sám. V tomto, zatím mém posledním příspěvku na uvedené téma, se problémem zabývám z jiného úhlu pohledu.