Časopis Státní zastupitelství 5/2017

Mgr. Ing. Ondřej Haberle, doktorand na katedře Teorie, filosofie a sociologie práva Prf UK

Svoboda projevu je tradičně chápána jako jedno z nejzásadnějších politických práv. Spojené státy americké ji učinily součástí své ústavy již v roce 1791, v Evropě (a stejně tak i na území současné České republiky) boj o zakotvení svobody projevu do ústavních listin kulminoval v 19. století. Z pohledu člověka 21. století se tedy může zdát, že svoboda projevu neskýtá příliš zajímavého materiálu pro právní vědu. Demokratické politické režimy fungují v Evropě již více než sto let, přičemž většina z nich si prošla i varovnými epizodami totalitních diktatur, v nichž se plně projevila nezbytnost svobody projevu pro fungování demokracie. Současným světem hýbou jiná velká ústavněprávní témata – ať již to jsou práva sexuálních či etnických menšin, nebo právní problémy vznikající rychlým technickým rozvojem moderní společnosti. Je tedy zcela namístě položit si nejprve otázku, zda nebude další článek na téma svobody projevu pouze opakováním a shrnutím teorií již řečeného a praxí již prověřeného, resp. zda má význam toto téma v současnosti zkoumat a zda jeho analýza může mít vypovídací hodnotu o soudobé české společnosti.

Mgr. Petr Zarivnij, doktorand Katedry trestního práva PrF MU, asistent předsedy senátu Nejvyššího soudu, email: 210827@mail.muni.cz

Úřad evropského veřejného žalobce (ÚEVŽ), jakožto instituce, která by měla zajišťovat efektivní ochranu finančních zájmů Evropské unie (EU), je tématem propíraným ze všech možných stran již dlouhá léta. Aktuálnějších a konkrétnějších rozměrů tyto debaty nabyly s Lisabonskou smlouvou a zejména pak s návrhem nařízení o zřízení ÚEVŽ z července 2013. V souvislosti s ÚEVŽ se nabízí mnoho dosud nevyřešených otázek, o kterých by mohlo být pojednáno. Přesto úvahy vyjádřené v tomto článku nechávají stranou konkrétní otázky a problémy, které vyvstaly po zveřejnění návrhu nařízení o zřízení ÚEVŽ a které se staly předmětem projednávání na unijní i vnitrostátní úrovni. Článek se tak nevěnuje konkrétním otázkám typu budoucí struktury ÚEVŽ, pravomocem pověřených evropských žalobců, zajištění efektivního výkonu kompetencí ÚEVŽ či nastavení funkční spolupráce mezi ÚEVŽ a dalšími unijními institucemi zabývajícími se přeshraniční kriminalitou. Předkládána je jiná otázka. A sice, zda je EU na instituci typu ÚEVŽ vůbec připravena. Dle autorova názoru na aktuálnosti dále v článku rozvedených úvah nikterak neubírá ani fakt, že již v dohledné době by měl být předložen přepracovaný návrh nařízení o zřízení ÚEVŽ, neboť jak historie ukázala, v případě ÚEVŽ není nikdy jisté, kdy se snahy o zřízení této instituce překlenou z nekonečného příběhu do uzavřené kapitoly.

JUDr. Jakub Chromý, Ph.D., MBA, státní zástupce analytického a legislativního odboru, Nejvyšší státní zastupitelství, email: jchromy@nsz.brn.justice.cz
 JUDr. Miroslav Růžička, Ph.D., ředitel analytického a legislativního odboru, Nejvyšší státní zastupitelství, email: mruzicka@nsz.brn.justice.cz

Na základě novely provedené zákonem č. 183/2016 Sb., která nabyla účinnosti 1. 12. 2016, byl do právní úpravy mj. vložen institut vyvinění trestní odpovědnosti právnické osoby ve smyslu § 8 odst. 5 zákona č. 418/2011 Sb., o trestní odpovědnosti právnických osob a řízení proti nim, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „ZTOPO“). Jde o problematiku zcela novou, v odborných pramenech nezmapovanou, která v sobě skrývá potenciál významného dopadu na vyvozování rozsahu trestní odpovědnosti právnických osob. Může také výrazně zasáhnout do stávající aplikační praxe orgánů činných v trestním řízení. Zvýšená pozornost k aplikaci § 8 odst. 5 ZTOPO se projevila v prosazení čtyř hlavních opatření ze strany Nejvyššího státního zastupitelství, a to po linii organizační, analytické, metodické a vzdělávací.

JUDr. Ing. Michael Šefčík, advokátní koncipient v Advokátní kanceláři Zrůstek, Lůdl a partneři v. o. s., doktorand na Katedře finančního práva a národního hospodářství PrF MU, email: michael sefcik.cz

Od 1. 1. 2016 je účinná novela zákona o dani z přidané hodnoty, kterou byla do českého právního řádu vtělena právní úprava kontrolního hlášení. Jak bude rozvedeno níže, bylo zavedení tohoto institutu motivováno snahou zákonodárce dát finanční správě do rukou nástroj k potírání karuselových podvodů. I když na to, abychom mohli činit závěry, zda byla Finanční správa České republiky po zavedení kontrolního hlášení úspěšnější v boji s karuselovými podvody, si budeme muset ještě počkat (zejména do doby, než bude zveřejněn odhad VAT gapu za rok 2016), lze funkčnost kontrolního hlášení hodnotit již nyní alespoň v teoretické rovině. Právní úpravě kontrolního hlášení je vytýkáno, že skutečnosti, které je plátce DPH povinen uvést v kontrolním hlášení, jsou determinovány formulářem zveřejněným správcem daně a nikoliv přímo zákonem. Zákon se omezuje na konstataci, že plátce je v kontrolním hlášení povinen uvést předepsané údaje potřebné pro správu daně. Např. slovenská právní úprava šla přitom cestou odlišnou, když zákon přesně stanoví, které konkrétní údaje je plátce daně v kontrolním výkazu (obdoba kontrolního hlášení) povinen uvést.

JUDr. Zbyněk Žďárský, zástupce ředitele odboru trestního řízení, Nejvyšší státní zastupitelství, email: ZZdarsky@nsz.brn.justice.cz

V lednu tohoto roku jsme si připomněli 5 let od nabytí účinnosti zákona č. 418/2011 Sb., o trestní odpovědnosti právnických osob a řízení proti nim, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „zákon o trestní odpovědnosti právnických osob“ nebo „TOPOZ“). Sama tato skutečnost je jistě dobrým důvodem k zamyšlení nad fungováním této významné právní normy v praxi orgánů činných v trestním řízení. Hodnotit a bilancovat můžeme z různých úhlů pohledu. Tento příspěvek není v tomto směru nikterak přehnaně ambiciózní, neboť si klade za cíl nabídnout čtenáři pouze několik postřehů ze „života“ komentovaného zákona. Presumuje přitom čtenářovu znalost základních hmotněprávních a procedurálních pravidel, jimž se řídí zahájení trestního stíhání právnické osoby, jakož i následné postupy orgánů činných v trestním řízení související s posuzováním trestní odpovědnosti právnických osob. V této souvislosti je třeba zvláště připomenout ne vždy (dostatečně) respektovanou notorietu představovanou subsidiárním použitím trestního zákoníku a trestního řádu, nebrání-li tomu povaha věci (§ 1 odst. 2 TOPOZ), a konsekvence z toho vyplývající.