Časopis Státní zastupitelství 2/2018

Thomas Janovsky, generální státní zástupce v Bambergu

Státní zastupitelství v Německu jsou v současné podobě organizována od poloviny 19. století. V rámci trestního soudnictví jsou orgánem postaveným na roveň soudů a odpovídají za trestní stíhání a součinnost v trestním řízení. Státní zástupci musí svou činnost vykonávat objektivně, tzn., že v přípravném či trestním řízení nejsou „protivníky“ obviněného a jeho právního zástupce, ale musí vyšetřit a stejnou měrou zohlednit veškeré okolnosti svědčící ve prospěch či naopak k tíži obviněného. V tomto směru nesou odpovědnost za to, aby přípravné řízení probíhalo dle zákona, řádně a rychle. Státní zastupitelství mají tři hlavní úkoly. Za prvé tvoří vyšetřovací orgán, což znamená, že vedou řízení až do okamžiku vznesení obžaloby, zastupují zájmy státu v hlavním líčení a jsou – s výjimkou trestních řízení s mladistvými – odpovědné za záležitosti výkonu trestu. Prevence, tedy předcházení trestným činům, není bezprostředním úkolem státního zastupitelství. Na druhé straně však speciální i generální prevence představuje účel trestů udílených v německém trestním právu.

Ralf Rother, generální státní zástupce v Berlíně

Státní tajemník při ministerstvu pro spravedlnost a ochranu spotřebitele v Berlíně mi schválil služební cestu na toto jednání na základě mé žádosti. A tím se dostáváme přímo k tématu, o kterém chci pojednat. Ne, že bych chtěl probírat otázky schvalování služebních cest a náhrady cestovních nákladů, ale jistě se nabízí otázka, proč musí příslušný ministr spravedlnosti, resp. senátor schvalovat takovouto služební cestu, ať již v jednom konkrétním případě nebo v rámci generálního schválení, jak je tomu u mých bavorských kolegů v případě cest do sousedních evropských států. Co má vlastně ministr spravedlnosti společného s výkonem služby státních zástupců? Jsou pro ně jeho pokyny a nařízení závazné, může ovlivňovat jednotlivá přípravná řízení, nebo dokonce sestavovat předpisy?

Klaus Fleischmann, generální státní zástupce v Drážďanech

Spolková republika Německo je spolkovým státem.  Skládá se z 16 spolkových zemí (z toho 3 městské státy – Berlín, Hamburk, Brémy). Jak celý spolek, tak jednotlivé země jsou státy, což se projevuje obzvláště tím, že nejen spolek, ale i jednotlivé země mají legislativní pravomoc. Legislativní pravomoci spolku a zemí jsou stanoveny ve článcích  70 až 74 německého Základního zákona. Podle nich mají v zásadě spolkové země právo na legislativu, pokud ústava nestanoví legislativní pravomoc spolku (článek 70 odstavec 1 Základního zákona). Vymezení legislativní pravomoci mezi spolkem a zeměmi se určuje podle předpisů Základního zákona o výhradní a souběžné zákonodárné moci (čl. 70 odstavec 2 Základního zákona). V oblasti výhradní zákonodárné moci spolku nemají země žádné legislativní pravomoci, pokud k tomu nejsou výslovně oprávněny federálním zákonem (článek 71 Základního zákona). Oblasti výhradního zákonodárství jsou popsány v článku 73 odstavec 1 Základního zákona

Peter Frank, generální státní zástupce v Mnichově

Franz Obermaier – tak zní typicky bavorské jméno imaginárního mladého právníka, kterého jsem si vymyslel: má za sebou studium v Mnichově a v Paříži, zkoušky složil s vynikajícím prospěchem; v obou právnických státních zkouškách patřil k nejlepším 3 % svého ročníku. Franz Obermaier promoval „summa cum laude“ na téma z oblasti daňového trestního práva, dva roky pracoval na univerzitní katedře jako vědecký asistent. V další kariéře má všechny dveře otevřené. Rozhodl se pracovat v bavorské justici. Státní zástupce Dr. Obermaier nastoupí do služby u Státního zastupitelství v Mnichově dne 1. srpna 2015. Nejprve bude přidělen do oddělení pro obecné trestní věci, žhářské a pumové útoky, přibližně po roce pak do oddělení pro daňové trestní věci. Dr. Obermaier si rychle získá pověst energického a angažovaného kolegy, který rychle chápe právní otázky a proniká do komplexních případů. Jeho nadřízení mu budou přidělovat náročné případy, které vyřeší k jejich plné spokojenosti.

Harald Range, generální spolkový státní zástupce při Spolkovém soudním dvoru v Karlsruhe

Vítám příležitost představit českým kolegům část systému německé justice. V době, kdy se neustále zintenzivňuje jak mezinárodní spolupráce, tak stupeň mezinárodního ohrožení‚ je totiž znalost právních systémů ostatních států velmi důležitá. Obeznámenost s rozdílnou strukturou justice nám nepomáhá jen ve vzájemném porozumění, ale také při praktické spolupráci. Ve svém příspěvku se pokusím poskytnout přehled o pravomocích generálního spolkového státního zástupce u německého Spolkového soudního dvora. Úvodem bych rád představil státní orgán své působnosti, tedy Spolkové státní zastupitelství. Stručně nastíním obsah ústředních trestných činů definovaných v německém trestním zákoníku v rámci boje proti terorismu a na základě těchto norem vysvětlím rozdělení kompetencí mezi státními zastupitelstvími jednotlivých spolkových zemí a Spolkovým státním zastupitelstvím. Závěrem na příkladu konfliktu mezi Sýrií a Irákem popíšu vyšetřovací praxi Spolkového státního zastupitelství v rámci boje proti islámskému terorismu a představím aktuální problémy, se kterými se jako instituce potýkáme.

Werner Pleischl, generální prokurátor Rakouské republiky

Organizace rakouského soudnictví, a společně s ní také struktura státních zastupitelství, pochází v podstatě z dob monarchie. Je pro ni charakteristické, že rozlišuje čtyři typy soudů, v trestních věcech pak pouze ve dvou stupních, existuje tedy jen jediná možnost uplatnění opravných prostředků. Již delší dobu je proto vedena diskuse, zda neponechat jednu soudní úroveň otevřenou a na druhé straně rozšířit prostor pro další možnost opravných prostředků. Pod Nejvyšší soudní dvůr kompetentní pro celé rakouské území s necelými 8,5 miliony obyvatel spadají čtyři Vrchní zemské soudy ve Vídni, Grazu, Linci a Innsbrucku, které odpovídají za opravné prostředky a personalistiku a další administraci podřízených soudů. Mezi ně patří 20 zemských soudů a – v současné době – něco přes 100 okresních soudů. Jak okresní soudy, tak zemské soudy fungují jako soudy prvního stupně, zemské soudy potom navíc jako odvolací soudy. U okresních soudů se jedná často o velmi malé jednotky, takže se neustále vedou diskuse o jejich slučování, které však musí schválit příslušná spolková země.

Mgr. Jiří Kožina, státní zástupce, Okresní státní zastupitelství v Chomutově, emial: jkozina@osz.chv.justice.cz

Ve výčtu důvodů nutné obhajoby je jako první (§ 36 odst. 1 písm. a/ tr. ř.) uveden pobyt obviněného ve vazbě či výkonu trestu. Je nepochybné, že důvodem nutné obhajoby je i výkon trestu či vazby v zahraničí (potřeba obhajoby je zde logicky ještě silnější), což ostatně potvrdil ve své rozhodovací praxi i Nejvyšší soud ČR. I přesto se domnívám, že existují případy, kdy toto zdánlivě neúprosné ustanovení lze porušit, aniž by to znamenalo porušení ústavně garantovaného práva obviněného na obhajobu. V souvislosti s přijetím zákona č. 104/2013 Sb., o mezinárodní justiční spolupráci ve věcech trestních (dále jen ZMJS), doznalo dílčích změn i jinak poměrně konzervativní ustanovení § 11 tr. ř. Nově je dle § 11 odst. 2 písm. a) tr. ř. trestní stíhání obviněného nepřípustné „také, bylo-li soudem nebo jiným justičním orgánem členského státu Evropské unie nebo státu přidruženého mezinárodní smlouvou k provádění schengenských předpisů pro týž skutek vydáno rozhodnutí, kterým byl osobě pravomocně uložen trest nebo ochranné opatření, které vykonává nebo již vykonala “.

Is the required defense always necessary?

The article, with the slightly provocative title, deals with the question whether the defense is necessary if the accused is imprisonment in the home state for an offense for which prosecution is pawned. It is also addressed the question of the resolution to prosecute in this case. Although it may be seen, that the matter is quite clear, paper brings two opposite points of view and leans toward perhaps surprising answer to the
question posed in the title.

Mgr. et Bc. Jolana Sedláčková, doktorandka na Katedře trestního práva, Právnická fakulta MU, asistentka předsedy senátu trestního kolegia Nejvyššího soudu, email: sedlackova.jolana@gmail.com

Jedním z charakteristických rysů drogových deliktů, na které ve velké míře poukazuje odborná veřejnost, je, na rozdíl od jiných typů trestných činů, jejich velká latence. Drogová trestná činnost je zcela zřetelně čím dál častěji páchána organizovaně, a to zejména v oblasti obchodu a výroby omamných a psychotropních látek. Mezinárodní prvky se ale objevují také ve spojení s cizími státními příslušníky, kteří se na pachatelství podílejí jak na území České republiky, tak v zahraničí, odkud se omamné a psychotropní látky dostávají do České republiky, nebo přes něj pouze postupují dále. Odhalování a vyšetřování uvedené trestné činnosti tedy musí vykazovat i vzhledem ke svému charakteru určitá specifika. Především v oblasti provádění úkonů v přípravném řízení, zejména však ve fázi před samotným zahájením trestního stíhání – tedy dokazování drogové trestné činnosti ze strany policejního orgánu. Jejich chybné nebo nedostatečné provedení by totiž mohlo mít za následek zmaření důkazů, které by již nemohlo být v dalším řízení nahrazeno, a tím i znemožnění postihu pachatele drogové trestné činnosti.

Specifics Evidence of Drug offenses

This article, with broadly defined title, is focuses on so-called Relief project which is currently presented by the National Drug Squad to the global professional and general public. This paper aims to introduce readers using of mechano-scopic expertise as a specific forensic method for evidence in the field of drug offences, especially pressing of herroin shipments for the purpose of distribution and other illegal trade on the territory of foreigncountries.

JUDr. Ivetta Macejková, PhD., predsedníčka Ústavného súdu Slovenskej republiky, email: ivetta.macejkova@concourt.sk

Plénum Ústavného súdu Slovenskej republiky (ďalej len „ústavný súd“) na neverejnom zasadnutí 7. mája 2014 nálezom sp. zn. PL. ÚS 105/2011 rozhodlo o otázke súladu viacerých ustanovení zákona č. 153/2001 Z. z., o prokuratúre, v znení neskorších predpisov (ďalej len „zákon o prokuratúre“), ako aj zákona č. 154/2001 Z. z., o prokurátoroch a právnych čakateľoch prokuratúry, v znení neskorších predpisov (ďalej len „zákon o prokurátoroch a právnych čakateľoch prokuratúry“), s Ústavou Slovenskej republiky (ďalej len „ústava“), resp. Dohovorom o ochrane ľudských práv a základných slobôd (ďalej len „dohovor“). Návrh na preskúmanie súladu napadnutých ustanovení podali prvý námestník generálneho prokurátora Slovenskej republiky a prezident Slovenskej republiky, a to v súvislosti s prijatím zákona č. 220/2011 Z. z., ktorým sa mení a dopĺňa zákon č. 153/2001 Z. z., o prokuratúre, v znení neskorších predpisov, a ktorým sa menia a dopĺňajú niektoré zákony (ďalej len „zákon č. 220/2011 Z. z.“), ktorého cieľom deklarovaným jeho dôvodovou správou bolo „vytvoriť legislatívne podmienky pre zlepšenie reálneho inštitucionálneho fungovania prokuratúry v Slovenskej republike“.

Once again to the Constitutional Limits of Legislative Intervention in the Institutional Functioning of the Prosecutor‘s Office in the Slovak Republic                  

The Constitutional Court of the Slovak Republic with his finding ÚS 105/2011 of 7th May 2014 decided the issue of compliance of several provisions of Law no. 153/2001 Coll. on the Prosecution Authority, as amended, and Act no. 154/2001 Coll. on the Prosecutors and prosecutor candidates, as amended. The author briefly approached reasons why he doesn´t agree, as the majority of the Plenum of the Constitutional Court of the Slovak Republic, with the conformity of legislation related to the prohibition of the issuing of questions also called negative directions, publication of decisions and the protection of private and family life in relation to the procedures for selecting the prosecutor.

Mgr. Bc. Jana Kursová, doktorandka na Katedře trestního práva, Právnická fakulta MU, asistentka soudce Ústavního soudu, email: Jana.Kursova@usoud.cz

 V České republice byl trest domácího vězení zaveden v roce 2010, kdy byl přijetím zákona č. 40/2009 Sb., trestní zákoník (dále jen „tr. zákoník“) o trest domácího vězení rozšířen systém trestů, které mají alternativní povahu k trestu odnětí svobody. Trest domácího vězení by měl být ukládán osobám, které je třeba s přihlédnutím k povaze a závažnosti trestného činu, osobě pachatele i možnostem jeho resocializace, sice bezprostředně postihnout omezením osobní svobody, ale současně u nich postačí menší intenzita zásahu.[1] V souvislosti se začleněním trestu domácího vězení do systému sankcí lze velmi pozitivně vnímat možnost zachování pozitivních rodinných a pracovních vazeb, eliminaci negativních vlivů souvisejících s uvězněním a následnou snadnější resocializací pachatelů. Kladně lze hodnotit také ekonomická hlediska výkonu takového trestu. Při uložení trestu domácího vězení může být pachatel i nadále ekonomicky aktivní, zabezpečovat tak sebe, svou rodinu, získávat finance na uhrazení způsobené škody, podílet se na financování svého trestu a zároveň také určitým způsobem přispívat do státního rozpočtu. Nezanedbatelná je pak také částka, kterou tak stát ušetří oproti kla-sické formě trestu v podobě trestu odnětí svobody, a to i při zohlednění nákladů na zavedení domácího vězení a obstarání potřebného technického vybavení ke kontrole výkonu tohoto trestu.

[1]     Důvodová zpráva k zákonu č. 40/2009 Sb., trestní zákoník.