Časopis Státní zastupitelství 4/2018

Mgr. Hana Kúkolová, doktorandka na Katedře trestního práva PrF UP,email: kukolova.h@seznam.cz

Zahájení trestního stíhání je okamžikem, po kterém je možno vést trestní stíhání vůči konkrétní osobě, a to pro spáchání skutku, který naplňuje znaky určitého trestného činu. Po zahájení trestního stíhání je dále také možné proti osobě, proti které se trestní stíhání vede, po­užít procesních prostředků stanovených trestním řádem (například rozhodnutí o vazbě dle ust. § 68 TŘ nebo zadržení osoby policejním orgánem dle ust. § 75 TŘ). Vzhledem k tomu lze zahájení trestního stíhání považovat za tak významný zásah do osobní sféry obviněného, jehož důsledkem bude mnohdy zásadní změna dosavadního stylu života obviněného a v nejednom případě ovlivní také rodinu obviněného (zejména v případech, kdy bude rozhodnuto o vzetí obviněného do vazby nebo také při medializaci trestní kauzy). Dle mého názoru jde o významný okamžik a je nutné, aby obvinění z něčeho tak závažného, jako je obvinění ze spáchání trestného činu, bylo vždy s největší pečlivostí promyšleno a pokud možno dostatečně odůvodněno.

prof. JUDr. Jozef Čentéš, Ph.D., Generálna prokuratúra Slovenskej republiky PrF UK Bratislava, email: jozef.centes@genpro.gov.sk
JUDr. Marta Kolcunová, Ph.D., Generálna prokuratúra Slovenskej republiky

Boj proti sexuálnemu vykorisťovaniu detí, ich sexuálnemu zneužívaniu a detskej pornografii predstavuje jednu z kľúčových oblastí legislatívnej činnosti Európskej únie v oblasti trestného práva. V nadväznosti na medzinárodné zmluvy a dohovory Európska únia prijala Smernicu Európskeho parlamentu a Rady 2011/92/EÚ z 13. decembra 2011 o boji proti sexuálnemu zneužívaniu a sexuálnemu vykorisťovaniu detí a proti detskej pornografii, ktorou sa nahrádza rámcové rozhodnutie Rady 2004/68/SVV. Práve transpozícia smernice 2011/92/EÚ bola cieľom zákona č. 204/2013 Z. z., ktorým sa mení a dopĺňa zákon č. 300/2005 Z. z. Trestný zákon v znení neskorších predpisov a ktorým sa menia a dopĺňajú niektoré zákony. V súlade s európskymi (ale aj medzinárodnými) požiadavkami sa s účinnosťou od 1. augusta 2013 v  Trestnom zákone ustanovila všeobecná definícia pojmu „dieťa“ s tým, že možnosť nadobudnutia plnoletosti pred dovŕšením 18 rokov uzavretím manželstva nezakladá dôvod pre obmedzenie rozsahu trestnoprávnej ochrany dieťaťa v trestnom konaní. Zároveň sa rozšírila definícia pojmu detskej pornografie, a to o osoby, ktoré v pornografickom materiáli vyzerajú, resp. predstierajú, že sú dieťaťom, pričom ich skutočný vek nie je rozhodujúci. V nadväznosti na novo zavedenú definíciu detského pornografického predstavenia (§ 132 ods. 5 Trestného zákona) sa upravila aj skutková podstata trestného činu výroby detskej pornografie podľa § 368 Trestného zákona tak, že zahŕňa aj využitie, získanie, ponúknutie alebo iné zneužitie dieťaťa k výrobe detského pornografického predstavenia. Zakotvila sa aj trestnosť úmyselného získavania prístupu k detskej pornografii prostredníctvom elektronickej komunikačnej siete (internetu) či vedomej účasti na detskom pornografickom predstavení alebo groomingu.

JUDr. Ing. Martin Adamec, doktorand na Katedře správního práva a správní vědy PrF UK, email: martin.adamec@seznam.cz

Ukládání kázeňských trestů odsouzeným představuje specifický typ správního disciplinárního řízení, kterému je v odborné literatuře i v právní úpravě věnován minimální prostor. Fakticky se tato problematika stává předmětem zájmu zákonodárce vždy zhruba jednou za čtyři roky, jelikož přibližně v tomto intervalu se v České republice uskutečňuje kontrolní návštěva Evropského výboru pro zabránění mučení a nelidskému či ponižujícímu zacházení nebo trestání (dále jen „Výbor“), který se mj. zaměřuje i na problematiku disciplinárního řízení s odsouzenými. V návaznosti na kontrolní závěry pak bývá přijato několik dílčích opatření, přičemž až do příští návštěvy Výboru zůstává problematika jinak opomíjena. Vzhledem k tomu, že je na letošní rok v České republice naplánována další z pravidelných návštěv Výboru, klade si tento text za cíl přiblížit základní právní matérii obsaženou v Evropské úmluvě o zabránění mučení a nelidskému či ponižujícímu zacházení nebo trestání (EÚZM) ve vztahu ke kázeňskému trestání odsouzených, a taktéž se v něm pozastavím nad závěry Výboru z předchozí návštěvy na našem území v roce 2014.

JUDr. Iveta Juráková, Ph.D., státní zástupkyně Okresního státního zastupitelství pro Prahu-západ,email: IJurakova@osz.phaz.justice.cz

Postavení státního zastupitelství je zakotveno v Ústavě České republiky, a to v čl. 80, který se věnuje účelu, postavení a působnosti státního zastupitelství. Působností státního zastupitelství je třeba rozumět okruh úkolů, které jsou mu jako orgánu veřejné moci svěřeny. Postavením státního zastupitelství se rozumí právní zakotvení státního zastupitelství v systému orgánů veřejné moci se zřetelem na jeho význam, vliv a pozici mezi takovými orgány, včetně vztahu k nim. Ustanovení čl. 80 odst. 1 stanoví, že státní zastupitelství zastupuje veřejnou žalobu v trestním řízení a vykonává i další úkoly, stanoví-li tak zákon. Ustanovení čl. 80 odst. 2 Ústavy stanoví, že působnost a postavení státního zastupitelství upravuje zákon. Citované ustanovení je naplňováno zákonem o státním zastupitelství, který upravuje postavení, působnost, vnitřní vztahy, organizaci a správu státního zastupitelství a další. Právní úprava státního zastupitelství v Ústavě České republiky je tedy poměrně stručná a je vyjádřena srozumitelným právním jazykem. Zařazení státního zastupitelství přímo do Ústavy signalizuje jeho zásadní význam. Zakotvení státního zastupitelství v Ústavě považuji za potřebné, a to především z následujících důvodů. Ústavní úprava státního zastupitelství znamená větší jistotu oproti zákonné úpravě a do jisté míry omezuje možnost jeho postavení přizpůsobovat aktuálním politickým vlivům. Státní zastupitelství je de lege lata v systému dělby moci zákonodárcem nešťastně vnímáno jako součást výkonné moci.

prof. JUDr. Aleš Gerloch, CSc., vedoucí Katedry teorie práva a právních učení a ústavního práva PrF UK, email: gerloch@prf.cuni.cz

Mezi principy demokratického právního státu má jednu z klíčových rolí princip dělby moci. Je to vlastně základní princip v rovině státoprávních garancí soudobého demokratického právního státu. Dikce článku druhého Ústavy České republiky zní: „Lid je zdrojem veškeré státní moci, vykonává ji prostřednictvím orgánů moci zákonodárné, výkonné a soudní.“ Ústava zdůrazňuje princip vlády lidu jako výchozí a zároveň jej spojuje s principem klasické triády moci. Vzniká otázka, jestli tato triáda neomezuje naplňování principu dělby moci v jeho soudobém pojetí, které prošlo dalším vývojem od známé triády Montesquieua. Dá se říci, že soudobé ústavy, přijímané po druhé světové válce, se spíše už této tradiční triády nedrží, postupují tak, že stanoví větší počet ústavních orgánů s různými charakteristikami. V Ústavě České republiky to najdeme třeba v extenzi legislativy do exekutivy a naopak. I když se stanoví, že Parlament je orgán moci zákonodárné, má zejména Poslanecká sněmovna, ale zčásti i Senát Parlamentu některé pravomoci, které překračují moc zákonodárnou. Naopak zase vláda a ministerstva mohou za stanovených podmínek přijímat právní předpisy, na základě a v mezích zákonů, samozřejmě, ale už se jedná o určitou extenzi exekutivy do legislativy a podobně.

prof. JUDr. Jan Musil, CSc., soudce Ústavního soudu, email: jan.musil@usoud.cz

K charakteristice a k postavení státního zastupitelství a státního zástupce se Ústavní soud České republiky vyslovoval ve své nálezové judikatuře několikrát, a to v různých souvislostech. Pokusím se v dalším výkladu tuto poměrně pestrou paletu judikatury utřídit podle obsahového zaměření. V dalším výkladu se zaměřím pouze na judikaturu ve formě nálezů, která má největší právní sílu a největší schopnost ovlivňovat legislativu či právní praxi. Ponechávám stranou judikaturu ve formě usnesení.

prof. JUDr. Jaroslav Fenyk, Ph.D., DSc., místopředseda Ústavního soudu, email: jaroslav.fenyk@usoud.cz

Po dohodě s organizátory, podle které jsem měl vypracovat komparaci vybraných modelů veřejné žaloby, jsem nakonec zvolil tři odlišné evropské modely, a to model slovinský, model švédský a model polský. Všechny tři mají stejné kořeny – napoleonské kodifikace trestního řízení, tedy konkrétně Code d´instruction criminelle 1808, který zavádí dvě stadia trestního řízení, a to přípravné řízení a hlavní líčení, kde pánem řízení je vyšetřující soudce, jehož úlohou je opatřovat důkazy ve prospěch i neprospěch obviněného, a na hlavní líčení, iniciované na základě výsledků přípravného řízení veřejným žalobcem. Do Slovinska tento model pronikl částečně přímo v době krátké samostatnosti v letech 1809–1813 a posléze přes Rakousko, do Polska vlivem spojenectví Napoleona s Varšavským knížectvím v letech 1807–1813 a do Švédska díky Napoleonově maršálu Bernadottovi, který se stal švédským králem, zasadil se o zavedení francouzského modelu a založil dynastii, jež panuje ve Švédsku dodnes. Pro komparaci jsem tedy použil původně shodné, ale následně různě modifikované modely. Použitá komparativní kritéria jsou sice schematická, ale výstižná, která jsem si vypůjčil zčásti z mých někdejších prací nebo prací, na kterých jsem se jako spoluautor podílel. Úvodní informace zahrnují ústavní postavení veřejné žaloby, organizaci a působnost, vztah veřejné žaloby a ministerstva spravedlnosti, úlohu veřejné žaloby v přípravném řízení trestním a v trestním řízení před soudem. S ohledem na rozsah mého příspěvku jsem se nezaměřoval na jiné oblasti působnosti veřejné žaloby než na oblast trestního řízení, ačkoliv dva ze zvolených modelů mají rozsáhlou působnost i v oblasti civilního a správního řízení.

prof. JUDr. Pavel Šámal, Ph.D., předseda Nejvyššího soudu, email: pavel.samal@nsoud.cz

Po čtvrt století současného pojetí státního zastupitelství je jistě namístě podrobit jej zevrubnému zhodnocení a zvážit, zdali systém v té formě, jak je nastaven, poskytuje dostatečné záruky k tomu, aby veřejná žaloba naplňovala požadavky společnosti na zajištění garancí spravedlivého procesu v trestním řízení, které jsou vnitřně spjaté s jejím současným vnímáním. Moderní podoba systému dělby moci, jež byla naznačena již Johnem Lockem a později rozvinuta francouzským myslitelem Charlesem Louisem Montesquiem, definuje tři státní moci, a sice legislativní, exekutivní a též tu, která dohlíží, aby vůle zákonodárce byla účinně uplatňována, tedy moc soudní, jíž jsem jako předseda Nejvyššího soudu taktéž součástí. Veškerá státní moc má sloužit všem občanům, neboť slovy Abrahama Lincolna je demokracie vláda lidu, skrze lid a pro lid. Z tohoto důvodu by mělo být základním cílem zabezpečit každé složce vhodné podmínky pro plnění jejích úkolů takovým způsobem, aby bylo mimo jiné garantováno i právo na spravedlivý proces a aby ke každé zmíněné složce měla společnost důvěru a respekt. Státní zastupitelství je nepochybně jako subjekt zajišťující zákonnost v přípravném trestním řízení a zejména výkon a zastupování veřejné žaloby, čímž přispívá k naplňování idejí právního státu, neoddělitelným prvkem systému trestní spravedlnosti.