Časopis Státní zastupitelství 1/2019

JUDr. Karel Pečinka., zástupce ředitele netrestního a analytického odboru, Vrchní státní zastupitelství v Praze

V relativně nedávné minulosti jsem měl několikrát možnost zúčastnit se jednání, která byla vedena mezi představiteli Vrchního státního zastupitelství v Praze a vedoucími státními zástupci ze Spolkové republiky Německo, konkrétně z Bavorska.

Při jednáních, ale i v rámci neformálních rozhovorů, byla ze strany německých kolegů v řadě souvislostí zmíněna i problematika korupce. Je to logické, jde o fenomén, který se každodenně skloňuje ve všech pádech, a to nejen v České republice. Když přišla řeč i na případnou korupci v řadách samotného státního zastupitelství, zaujalo mne, když kolegové zmínili bavorskou vládní vyhlášku, podle které se boj s případnou korupcí řídí i ve státním zastupitelství. Požádal jsem je proto o bližší informace a mile mne překvapilo, když jeden z nich sáhl do aktovky, vyhlášku z ní vyndal a včetně jedné přílohy k ní mi ji zapůjčil.

Mgr. Marika Jelínková, metodička sociální práce na Odboru správních činností ve zdravotnictví a sociální péči Magistrátu hlavního města Prahy, marika.jelinkova@praha.eu

Podmíněné propuštění z výkonu trestu odnětí svobody (dále jen VTOS) je vnímáno jako motivační prostředek k dovršení nápravy odsouzených osob ve VTOS, ale z pohledu sociální práce může být vnímáno jako nástroj ke zmírnění dopadů prizonizace a ztrát sociálních dovedností. Podmínky ke splnění požadavků k podání návrhu odsouzeného na podmíněné propuštění z VTOS upravuje § 88 trestního zákoníku a taktéž § 331 trestního řádu a o případném propuštění odsouzeného z výkonu trestu odnětí svobody rozhoduje soud, v jehož příslušném obvodu se dle zákona o soudech a soudcích věznice spádově nachází. Obě tyto zákonné normy ukládají podmínky procesu podání návrhu odsouzeného na podmíněné propuštění z VTOS a taktéž definují, kdo a za jakých splněných předpokladů může o podmíněné propuštění z VTOS žádat. V § 331 odst. 2 trestního řádu je taktéž uvedena možnost podat návrh na podmíněné propuštění zájmovým sdružením občanů, nabídne-li toto sdružení převzetí záruky za dovršení nápravy odsouzeného. Praxe však poukazuje na nedostatečné kontrolní mechanismy, jak a zda vůbec sdružení na dovršení nápravy působí. Často také dochází ke zneužívání tohoto institutu odsouzenými a návrhy jsou soudu sdruženími podávány za úplatu ve formě daru pro sdružení, které leckdy nemá žádné možnosti, jak nápravy a znovuzačlenění docílit. Výsledkem je negativní pohled soudů na převzetí záruky za dovršení nápravy odsouzeného podané sdružením, což může v očích veřejnosti některá sdružení znevažovat.

prof. JUDr. Věra Kalvodová, Ph.D., Katedra trestního práva PrF MU, Vera.Kalvodova@law.muni.cz

Institut podmíněného propuštění je bezesporu významným motivačním prostředkem pro chování odsouzeného, a to nejen ve výkonu trestu, ale i poté, co byl podmíněně propuštěn na svobodu. Představuje alternativu nepodmíněného trestu odnětí svobody sui generis, tj. alternativu k části jeho výkonu. Umožňuje zmírnění uloženého a již vykonávaného trestu, a to pod pohrůžkou pokračování jeho výkonu. De lege lata je projevem zásady účelnosti trestu, zásady ekonomie trestní represe a v určitém smyslu i zásady přiměřenosti trestu podle § 38 odst. 2 tr. zák., podle něhož tam, kde postačí uložení trestní sankce pro pachatele méně postihující, nesmí být uložena trestní sankce pro pachatele citelnější. Je založeno na myšlence, že pokud bylo dosud odpykanou částí trestu dosaženo jeho účelu, respektive prokazuje-li byť jen částečný výkon nepodmíněného trestu odnětí svobody na základě určitých indicií určitou pravděpodobnost v tomto směru, další výkon není potřebný a tedy opodstatněný. Soud při stanovení výměry trestu odnětí svobody nepochybně přihlíží i k možnosti nápravy pachatele, jak mu to ukládá ustanovení § 39 odst. 1 tr. zák., nicméně nelze předem přesně předvídat, jak dlouho bude ve skutečnosti třeba působit výkonem trestu na pachatele, aby bylo jeho nápravy dosaženo. Z chování odsouzeného a z jeho postoje k plnění povinností v době výkonu trestu může být patrno takové polepšení, že dalšího výkonu trestu není třeba a může být propuštěn na svobodu; srov. R 44/1960. Do našeho právního řádu bylo podmíněné propuštění zavedeno zákonem č. 562/1919 Sb., o podmíněném odsouzení a podmíněném propuštění. Obsahovaly je i trestní zákony z roku 1950 a 1961 a samozřejmě je rovněž součástí trestního zákoníku č. 40/2009 Sb.

JUDr. Roman Vicherek, Ph.D., soudce Krajského soudu v Ostravě, Katedra trestního práva Prf UP, RVicherek@ksoud.ova.justice.cz

V České republice je dle posledních informací 205 osob ve výkonu trestu odnětí svobody nebo ve vazbě na 100 000 obyvatel, což je pozitivní informace, jelikož ještě v roce 2016 to bylo 213 osob. Méně pozitivní informace je, že ze všech států Evropy má více vězňů na 100 000 obyvatel jen 6 států, a to jsem započítal i státy, jako jsou Rusko a Turecko. Více vězňů mají jen v Rusku (397), Bělorusku (364), Turecku (288), Gruzii (268), Litvě (235) a Moldávii (212). Myslím, že toto nejsou státy, se kterými bychom se měli srovnávat. Je tedy zjevné, že počet osob ve věznicích v České republice je poměrně vysoký. Jednou z možností, jak snížit počet osob ve výkonu trestu odnětí svobody, je podmíněné propuštění. Podmíněné propuštění spočívá v tom, že osoba vykonávající trest odnětí svobody je podmíněně propuštěná z výkonu tohoto trestu ještě před jeho celým výkonem, a to pod podmínkou, že povede ve zkušební době řádný život, případně splní též další podmínky. Podmíněné propuštění tedy může snížit počet osob ve věznicích, byť se nejedná o prostředek, který by pozici České republiky v žebříčku zásadně změnil, může ji alespoň vylepšit na úroveň našich nejbližších sousedů. Pokud vyjdeme ze všech propuštěných odsouzených z výkonu trestu odnětí svobody, tak zjistíme z výše uvedeného grafu, že podmíněně propuštění tvoří asi 1/3 všech propuštěných.