Mgr. Veronika Pochylá, interní doktorandka na Katedře trestního práva PrF UP v Olomouci, e-mail: veronika.pochyla@upol.cz

Zásada „Nemo tenetur se ipsum accusare“ (dále již jen jako „Nemo tenetur“), jež je na vnitrostátní úrovni zakotvena v článku 37 odst. 1, článku 40 odst. 2, 3 a 4 Listiny základních práv a svobod (dále již jen jako „LZPS“), má svůj původ v Pátém dodatku americké ústavy z roku 1791 a ve své podstatě znamená, že „Nikdo nesmí být v trestní věci donucován k tomu, aby vystupoval jako svědek proti sobě.“ Stejně jako její americký originál prodělala i česká obdoba tohoto principu znatelný vývoj v otázce dopadu zásady na okruh činností a aktivit vyžadovaných od obviněného (dále používáno jako zkratka pro jakoukoliv osobu, proti níž se trestní řízení vede). Od původní aplikace toliko na výslech obviněného či jakékoliv jiné formy komunikace s osobou, proti níž je vedeno trestní řízení, až po de facto jakékoliv aktivní jednání obviněného, kterým by mohl eventuálně přispět k obvinění proti sobě. V americké nauce se hovoří o „privilege against self-incrimination“. V následujícím textu se chci zaměřit na zásadu „Nemo tenetur“ z pohledu problémů a omezení, které její někdy až bezbřehá interpretace přináší při realizování znovupoznávacího úkonu – rekognici.